TYLŮV SEN

Zrak mdlobou zamk‘ se, hlava znavená

na ruce padla těžce – usnul Tyl

při noční práci, a ten jemu zdál

se živý sen: stál v úřadovně své,

v té neúhledné jizbě vojenské

v kasárnách pražských. Ale dnes ta síň

se všecka leskla, čistá, úpravná

a vyzdobená nějak slavnostně

zelení svěží. Také nebyl sám

tu jako jindy, kolem sebe zřel

kruh známých tváří, četných vojáků

a úředníků, a ti všichni kol

zrak upírali k němu s úsměvem.

A nyní z hloučku setník Zelinka

vpřed postoupiv, mu ruku stisk’ a děl:

„Mne upřímně to těší, pane Tyl,

že oni právě byli jmenován

přednostou po mně – ani kdyby již

hlas krve nemluvil tu – měl jsem rád

je pro tu skromnost jejich příkladnou

a pilnou práci. A též zásluhy

snad trošek mám, že takhle vysoko

až přivedli to. Neříkal jsem vždy:

Divadla nechají, to není nic

pro ouředníka, ještě o místo

by přijít mohli, a co budou pak?

Snad komediant, nejvýš direktor

hladové tlupy, jež jak cikáni

od města k městu vleče bídu svou.

A vidějí, jak dobře bylo to,

že poslechli mne – dnes jsou přednosta

té kanceláře zde – a upřímně

jim gratulujem všichni. O děti

teď svalí se jim starost, a i groš

jim zachovají – tak jsou hodně zdráv!“

A nyní všichni, co tu stáli kol,

se k němu hrnuli a hučelo

to v síni jako v úle... A vtom Tyl

se probudil. Zrak protřel, zmateně

se rozhléd’ kolem... V jizbě venkovské

tu dlí; jak večer teprv přitáhli,

vše rozházeno ještě. Na lůžku

spí chorá jeho žena, na slámě

si milá Anna s dětmi ulehla,

a on... ach, Bože, píše na bedně

kus na zítřek – ó, strašné bídy té,

z níž není spásy!... Svíčky oharek

již dohořívá, jistě dlouho spal.

Leč co se mu to zdálo? Ano, ví,

o úřadě to bylo, přednostou

ho jmenovali, veliký měl plat...

Rty stáhl v úsměv bolestný a vzdych’:

„Ne, zaplať Pánbůh, že to byl jen sen!“