Týnskému chrámu.

Ty chráme Týnský s věží štíhlých zdobou,

jak hledíš vážně z domů lomenice,

jež vyrostly nad chmurnou Tvojí kobou

jak nad mohylou v hvozdu borovice.

V Tvých římsách, smělým vykroužených zmachem,

jen ptáče tíká v poletnutí plachém,

a z portálu Tvých čarotklivé něhy

vichřice času bezcitnými šlehy

neladné ssutky v hluchou dlažbu smétá,

jak listí buků mhavé za jeseni...

V tvých klenbách pavouk šedou přízi splétá

kol obrazů, jež v truchlém zapomnění

tu práchniví a tlejí ode věků,

jak v pusté ladě uschlé, plané hloží,

ač tak jsou plny půvabu a vděků,

jak by je byla nesmrtnými rysy

na plátno vdechla v šťastné chvíli, kdysi

v zášeří věků sama ruka boží!

Tak zimno tu, že v líce chodce vanou

zapadlých věků dechy ledovaté

a noha jako řadem popelnicí

tu smutně kolem oltářů se šine...

A přece slavným, velebným Jsi, Týne!

a požehnány klenby Tvoje svaté!

Zde, dvou těch vížek štíhlých pod ochranou

úmluvy archa, milá Hospodinu,

od věků slavně, nerozborně stála!

Zde Bůh, ve sudbách svojich nevystihlý,

uložil vlídně v posvěceném krovu,

kvetoucí věčně holi Aronovu,

zástavu spásy, z bědy vykoupení!

V Tvých klenbách šerých vždy se zelenala

naděje haluz, – míru holubice

Tvou římsu šedou vždycky oblétala...

Tvých zvonů srdce nikdy nezavzdychlo,

vždy tlukouc klidným, odměřeným tepem;

při jejich zvuku zmlkalo a tichlo,

jak v přísný povel šelem krotitele,

co v reji vášní šíleném a slepém

hruď země této bědné, osiřelé,

divokým spárem sápalo a rylo...

Když chvíle hrůzy nad krajem se tměly

a k smrti teskno v chorých Čechách bylo –

Tys jediný byl v nouzi vrchovaté,

jehožto věže, zbožně k nebi vzpjaté,

v modlitbě vroucí nikdy nezemdlely...