Tyran Rozum.

Cit, Rozum družně pospolu

šli dobýt země celé.

Měl Rozum, stařec, prostý šat

a kráčel obezřele;

Cit, jinoch, burně k cíli spěl,

na štítě zlatém hvězdu měl

a přilbu s kvítím v čele.

Když pohledli mu v čistý zrak,

kde plálo božské světlo,

hned na sta manů nadšených

kol hrdiny se sletlo;

ač Rozum coufal s výstrahou,

Cit v boj se řítil s odvahou,

a vítězství mu zkvetlo.

Tak vydobyli světa říš.

Jí třeba pevných řádů –

tu Rozum stoupil v popředí,

pln chytrých rad a spádů:

než bezelstný se nadál Cit,

byl psance znak mu v čelo vryt,

měl Rozum samovládu.

A škodných, zbrklých fantastů

lál zrazenému druhu,

lid obloudiv, by rekovi

dal posměch za výsluhu.

Však stařec used’ na prestol

a mocnou vůlí všechno kol

spjal do železných kruhů.

Teď tyran Rozum vládne sám

a vše se jemu koří,

neb ku prospěchu člověka

on steré divy tvoří,

on k vozu blesk si zapřahá

a letem k nebi dosahá

a kráčí po dnu moří.

On lebkou zvířat mučených

v taj žití nožem vniká

a robí zbraň, že tisíců

krev po bojištích stříká,

a klestí dráhy obchodu

přes hroby celých národů

neb v otroctví je smýká.

On stírá trety zbytečné,

jež pestřívaly zemi,

kroj rozmanitý, různý mrav

s rozdíly plemen všemi,

by jednobarvý lidstva tem

a jednotvárný plnil zem’

až po nejzazší lemy.

Kde strměl pyšný věží les,

jdou šňůrou nudné domy;

ruch strojů zní, kde duněly

kdys vodopádů hromy;

a místo romantických skal,

kde světec sluj si mechem stlal,

jen všední zejou lomy.

Ba, v šablonu se nutí mdlou

i pohled, lící svaly...

V šat vybledlý a střízlivý

vše skutečné se halí –

jen v knihách poetických snů

nám krátí nudu zimních dnů

vzlet, krása, idealy.

Jen v dílech pěvců, v románech,

svět krasší ještě žije,

tam ještě v roucho malebné

rek nadšený se vije,

na čínském jenom papíře

zříš idealů rytíře

a kněžky poesie.

Však již se Rozum kaboní

i nad tím básní směrem:

„Pryč s pozlátkem těch lichých cet,

s tím pohádkovým šerem!

Dost vážné práce na zemi –

radš socialní problemy

nám řešte chladným perem!“

V té širé říši Rozumu

cit strádá losem psance:

onť pokradmu jen plíží se

ke skryté domů brance

a kde se volně objeví,

tam divné budí úsměvy,

terč vtipů pro vzdělance.

Již v útulek mu zůstaly

jen dalné kouty světa,

kam vzdělanosti paprsek

až dosud nezalétá;

on leda v horské dědině

kol čela chudé dívčině

své plané květy spletá.

Neb vyšplhá se v jizbičku

kams do podkrovní výše,

kde básník vlasů scuchaných

za noční lampou píše:

„Ó nezáří nám plný jas

v tu dobu, kterou sterý hlas

zve osvícenou v pýše.

V tu dobu duchem bohatou,

však srdcem žalně chudou,

kde pod tyranstvím Rozumu

svět hyne zvolna nudou.

Jej vzdělanosti plný svit

jen ozáří, až svorně Cit

a Rozum vlásti budou.“