TYRŠOVI!

Co stvořil’s, mezi námi kvete,

s národem duch tvůj zůstává;

jen Tebou zlomil jho své kleté,

že volný – zásluha je tvá!

Vdech’s nový život v tělo jeho,

krev jeho rozproudil, že zmlád’;

uzdravil’s ducha nemocného,

jarostí doved’s rozehřát.

Lví silou, v kleci uvězněný,

že doved’ mříží její třást,

rozlámat pruty její stěny

a splácet nenávist a zášť!

Mdlá srdce hned se vzněcovala

a dala tušit, dní se den;

po zimě jak by okřívala

příchodem Vesny, jako zem.

Tvé jméno na rtech tisíců je,

dojat, se národ k tobě zná;

Tobě dnes chvíli zasvěcuje,

však bez konce Tě vzpomíná.

Neb žiješ v nás jak ozářený

svých zásluh věčnou oslavou;

syn národa jsi nesmrtelný

a celý národ obcí tvou!