Tyrtaeus.

Jak sladký sen to její myslí táhlo.

Juž bylo pravdou, po čem dlouho práhlo

tak dlouho osiřelé srdce její.

Ve slzách štěstí oči se jí stkvějí.

Noc přešla v mukách a teď na úsvitě

smí tisknout k bouřným prsoum svoje dítě;

jest matkou, nyní bohům nezávidí.

I ve snu ještě svoje dítě vidí,

je tiskne, líbá, usmívá se v blahu.

Teď hlasy slyší blíž u dveří prahu

a neví proč a náhle stesk ji schvátí,

ty hlasy točí s ní svět do závrati,

už jednotlivá slova rozeznává,

chce vstát, však děsem na víčka jí tmavá

noc ulehla; však hlas ten stále slyší,

jak rozlehá se hrozně jizby tiší:

„To děcko chorobné jest hanbou otci,

jak velí zákon, vzato buď a v noci

ve skalách utraceno na Taygetu.“

Jí zdá se, slunce že uhaslo světu

a černá, prázdná poušť že zívá všady.

V tom blíží se k ní stařec šedobradý,

tvář ledná bez soucitu k ní se nahne

a tuhá ruka po dítěti sáhne

a vynáší je z jizby. – Klesla v mdlobu.

Když přišla k sobě, večer byl. V tu dobu

zem halila se v neprůhledná mračna,

dešť bičoval ji, vichrů smečka lačná

se v lesích jejích rvala s divým jekem,

s šakala vytím, s drsným supa skřekem.

Kol sebe hmatala, však lože prázdné,

i proběhlo jí žíly chvění mrazné,

i vstala silou obrovskou a hbitě

ven vyběhla, šla hledat svoje dítě.

Žár vřel jí v prsou, v hlavě jako láva,

šla s větry v boj a neviděla, tmavá

že kolem noc, necítila, jak šlehem

jí ostrým tváře bije dešť, šla během

přes kámen, hloží, štěrk a výmol dále;

cos hnalo ji a cos ji štvalo stále

dál do lesa, přes vývratě, skrz houští!

Juž octla se na Taygetu kol v poušti,

kde s vichrem v závod stromy praskajíce

ven z brloh štvaly hyeny a lvice.

Cos těžkým křídlem jí kol hlavy letlo,

cos plálo tmou – to vlčích očí světlo,

cos rvalo šat jí – však se neulekla,

cos za ní běželo – a z nohou tekla

jí teplá krev a z čela též i z rukou.

Jen dítě všady hledala, nechť tlukou

ji ve obličej větve sukovité.

V noc volala, až Echo v skalách skryté

s ní soucit majíc bolně zavzdychalo:

„Ty, lese, slyš! Mé dítě vrať mi, skálo!

mne, vlku, trhej! bodej, trne ostrý!

jen dítě vrať mi! Zdá se mi, že kostry

teď dotknula se moje noha v chvatu.

To dítě bylo mé – co po něm státu?

Mé, pouze mé, vy tyrani a kati,

z mé krve žilo, na svém srdci hřáti

jsem chtěla je, jak poklad, zázrak, štěstí.“

Jen vítr zavál, zapraskalo klestí,

a ohlas v skalách za ní těžce úpěl.

Šla celou noc, zrak její ve tmách ztupěl,

a noha klesala juž každým krokem. –

Zas vzešlo jitro, se zářícím okem

zřel na zem Helios, jež v perlách rosy

se chvěla po bouři, zas do rákosí

pták s písní let’ a v kalich květu včela,

a ona dále hustým lesem spěla.

Žár v prsou jejích štval ji neustálý.

Tu náhle stanula; za rohem skály

blíž jeskyně, jež plna vonných dechů

svůj tmavý jícen ukrývala v mechu,

pod rozložitým jilmem v chladném stínu

Pan seděl. – Vykřikla: hle, na svém klínu

je houpal vesele a časem díval

se s úsměvem mu v tvář a hlavou kýval

ku písni, již mu hvízdal na píšťale;

a dítě smálo se a ručky malé

po hustých jeho vousech vztahovalo,

ni stopy, že by se ho obávalo.

A matka klesla na kolena k bohu,

vlas zcuchaný a zkrvácenou nohu

mu ukazujíc lkala: „Vrať mi dítě!“

On usmál se jak v snění roztržitě

a pravil: „Věř mi, v lesích líp mu bude,

já vím, co srdce matky bídné, chudé

juž vytrpělo, ale budiž klidna.

Jej vezme za své Příroda ta vlídná,

když člověk zavrhnul jej. Ona máti

je stejně dobrá. Naučím jej hráti

na píšťalu, když tančí Oready.

Les otcem bude mu, vždy bude mladý,

já budu s ním a Dionys a Rhea.

V čas on se vrátí – vzpomeň na Tyrtaea.“