Tys ještě dobré, smavé dítě,

Tys ještě dobré, smavé dítě,

den modrou pohádkou Ti plyne,

vždy svadne dříve jeho květ,

než v kalichu mu vůně mine.

Co může Tobě dáti svět? –

Ty všecko máš, co nezahyne!

Tvé oko tichých leskem plane,

cos chvílemi jen bleskne v něm,

jak měsíce kdy opál skane

ve dřímající vodojem:

tu hoří z modrých stínů stkané.

Jen malý mráček přeletí-li

přes Tvoji skráň, to pouze stín

jest křídel, která anděl bílý

nad Tebou rozpjal v baldachýn,

když sníš – vždy on se k Tobě chýlí.

Ty nemusíš se modlit ani

a splněný jest každý sen;

Ty ruku dát smíš v usmívání,

smíš líbat – vždyť jsi dítě jen.

Tvůj pohled zlatých klasů vlání.

A přec mne divný soucit jímá,

čím Tobě můžem být, se ptám;

Bůh neví sám, co v Tobě dřímá,

a já se chvěju, že Tě znám,

že kveteš mi tak před očima.

Tys ještě dobré, smavé dítě,

o štěstí Tvoje, ač se bojím,

přec nechci prosit: Zůstaň jím!

Vždyť vše, co kvete v duchu Tvojím,

též pro mne kvete, já to vím.

O rozkveť! já u Tebe stojím.