TYS KRÁSNÝ A TEPLÝ MĚSÍC ZÁŘÍ...

Tys krásný a teplý měsíc září. Noci svítíce

se dívají do oken otevřených a v ložnice.

A ještě bouře jsou a rozkvétají růže,

sestárlý člověk svým utrpením zázračně rozkvést může.

Tys přelaskavý měsíc září. Ty plýtváš zlatem,

i dary dáš prázdným rukám, dukát za dukátem.

Vlak stojí v samém zlatě křů a stromů.

Pojedem, kdo máš domov a vrátíme se k svým, domů.

Zas budeme hosty města a na učení tu zbudeme životu.

Jsme připraveni? Jsme tvrdí dost k smíchu a k vzlykotu?

Školáci vezou si do Prahy zázračně ruměnné tváře

a pod ovocem a chleby své tenké slabikáře.

Zřím, za nimi samo že září vskočilo s lovci v kupé,

psi pod lavicí si lehli uhonění, vlak supe.

Ušaté zajíce, v kožichu krev a kropenaté koroptve

a jabka z košů a hrušky se rdíti zří oko tvé

v tom klubku lidí na chodbách, kupé, průvanu dveří

a v oknech, v nichž hluboký les se chladivě šeří,

tvé nozdry sílu ozonu samot vzdálených vyssály

z těch lovců, teplého září a z psů, již dřímali.

Ne, nebyl již dávno za dnů tak slunný, v nocích tak krásný

rok tisíc devět set devatenáct. To rok je šťastný.

Vzduch zraje ovocnou vůní, i v sadech moh‘ bys čísti,

jak světlé noci jsou kouzelné v opadalém listí.

Kéž přesvědčil bych se, že i v mém sadě tak se daří

všem ovocným stromům a že je také laskavé ke mně září.

Leč kdyby mne viděli v minulost sady jít opadanými,

tu řekli by, nač se vracet? A srdce by zranili mi.

Tam na holé zdi mé hrozny zlatě modrého vína

uzrály snad dříve, než přišly mlhy a deště října

a vše snad je zaraženo předčasným čekáním

a že už jdu, víno voní, již k němu se překláním.

Snad odvážím se a hrozen nabídnu těm, kdož věrni mi zbyli?

Neb raděj má shníti? Snad už jim nebude milý?

Snad nebude smutno, když shoří sám v sobě plamen bílý?