Tys mi uďála.

Pověz pak mi, roztomilá!

Co to se mnou je?

Honí mne to pořád sem tam,

Nemám pokoje;

Světnice mi brzo velká,

Brzo zas malá,

Ve dne v nocy tebe vidím – –

Tys mi uďála?

Chcyli za stolečkem psáti:

Sedíš na péře;

Čtuli: vidím jenom tebe

V každé liteře.

Sáhnu k houslím: ty mi zavzní,

Jakbys se smála;

Ty jsy péro, kniha, hudba – –

Tys mi uďála!

Jestli od tě pryč chcy jíti:

Nemohu se hnout;

Pakli na mne zaškaredíš,

Mním hned zahynout!

Podepřešli kdy se na mne,

Stojím jak skála,

V jitro, v soumrak na tě myslím – –

Tys mi uďála!

Což to asy dále bude,

Jak to zamezyt?

Musýmť já tvé svodné čáry

Časně předejít.

Neb – nechcyli uschnout – mám již

Vrchovatý čas,

A – když jsy ty mně uďála –

Udělám ti zas!