Tys mne zavolala.

Dav proudil třídou, krásné rty se smály –

bylť slunný máje den, a jasné toiletty

se míhaly a barvy v slunci plály,

jak větrem rozvlněné máku květy.

A já tou směsí šel tak osamělý!

Smích kolem bolestí byl mému sluchu,

zrak bloudil po červeni, modru, běli –

však duší byl jsem dalek města ruchu.

Kdes v tichých rovinách jsem bloudil v snění,

kraj šírý s obzorem kde měkce splývá,

kde cítíme, jak z dálek zamyšlení

se oko Neznámého na nás dívá...

A zas ten sen mne schvátil v náruč měkkou,

jenž z dětství dob se často v duši zvedal –

já na březích, v nichž vody žití tekou,

zjev bílý z pohádky jsem v chvění hledal.

Má duše jako kvinta napnuta je,

zrak, atropinem touhy zvětšen, pátrá –

a tu, jak v pohádce jen harfa hraje,

kdos zavolal mne sladkým jménem bratra.

Já tušil jsem, že rety sametové

to jméno oživily políbením –

jen bál jsem se, by jako dětství snové

se nerozplynuly mně světlem denním.

Dech v prsou ztajil jsem a přivřel řasy –

jen kouzlil jsem si v duši úběl čela

a dívčí tváři nevídané krásy,

jak bába jen mně o ní vyprávěla...

Však zas ten hlas, jak akkord harfy z dáli...

Já ohléd’ se v proud lidí, plný změny,

a oči Tvé se z něho na mne smály –

a moje sny v nich všecky stělesněny...