Tys nebyl u mne...

Tys nebyl u mne, neznáš zamlklý náš dům,

ten snivý, melancholický, když tichá

má duše snášela se k zahrad vonným snům,

kde trávy šeptají a řeka vzdychá,

když folkamerií jsem milovala květ

a tyrkysovou zeleň drahých věží

a mlčení, jak na palácích leží,

a v srdci se mi začla píseň zvonů chvět.

Tys nebyl u mne, když se slunné rozesmál

a rozevřel můj obzor v háje, luhy,

když do sadu mě lákal siný brokát skal

a máty, pomněnek a šípků duhy,

když radost má byl motýl, kytka, vzduch a pták,

a černé kuřátko jsem doma měla,

když tenkrát cesta náhle se nám stměla

a osud v otázce mi prvně zkalil zrak.

Tys nebyl u mne pak v ten tuhé práce čas,

když vše, co bylo, popelem už lehlo,

a já jsem chtěla svůj mít chléb a čistý jas,

a utrpení mnohé v plamen šlehlo,

jímž viděla jsem hloub v ten žití smutný vír,

jak nejryzejší srdce v slzách tonou,

a toužila jsem jednu růži vonnou

v své duši rozsvítit a pro vše nalézt smír.

Tys nebyl u mne však, a já si řekla: dost,

píď země taky na mne někde čeká,

též přejdu pomalu ten tichých vzdechů most.

A z gondol táhla ke mně píseň měkká,

a z chrámů zlacených se oblak vůně nes’,

a z moře, moře dálky lazurové

se probouzeli znovu šťastní snové –

myrt, oranžových květů rozdýchaný les.

A ty jsi přišel. Smutek rakví zavřených

a věnců pohřebních se nyvě řasil

kol mého čela, v záhon slzí mých

jsi velké květy smíru se vším nasil.

Tys rozsvítil tu věčnou růži v srdci mém

a ved’ mne v blaženosti sady šumné.

Teď toužím jen, bys taky našel u mne

útěchy světla v každém utrpení svém.