TY’S NETUŠILA...

Nás poutal rybník mlčelivý

s odrazem borovic a sosen,

Ty’s chtěla jen, by leknín snivý

se na něm houpal, perlou zrosen.

Že, co tak děla tvoje ústa,

již z našich srdcí leknín vzrůstá –

mé duše sestro, moje růže bílá,

Ty’s netušila.

A chtěla Jsi zde loďku míti,

a chtěla Jsi zde míti vesla,

by mezi vysněné to kvítí

nás oba po hladině nesla.

Že zatím loď již plula s námi,

a za ní břeh že mizel známý –

mé duše sestro, moje růže bílá,

Ty’s netušila.

Že před námi se vody kalné

v dál rozlévaly nekonečnou,

že tůně vzrostla v moře valné

a cesta naše v cestu věčnou,

zpět k břehu, kde jsme stáli v snění,

že nikdy návratu již není –

mé duše sestro, moje růže bílá,

Ty’s netušila...