Tys poslední má naděj!

Tys poslední má naděj: kdy již se zpřetrhaly

mé srdce struny všecky, a harfa zbortělá

mi pukla, – mysl tužeb shroutily padlých žaly,

tys jako slavík něžný útěchu zapěla.

V mou duši mír se vrátil, a jak po bouři bývá

– zas lásky slunko vzešlo, mhly klesly s obzoru;

zhojeny rány, píseň zní v srdci blaha tklivá,

se koříc krásy věčné luznému výtvoru.

Za jitra – pamatuješ? – jak noci prohýřené

jsme spolu ruku v ruce a tiše kráčeli? –

já s tebou jsem se vznesl výš v nebe otevřené,

a mně i tobě slastné zrak slzy máčely.

A tehdáž jsi mi řekla, se vinouc ke mně blíže:

„kdy tvůj duch výš se nese, můj tíhne za tebou!“

ó té-li chvíle pomním, hned prchá všecka tíže,

a šťasten, bohat doufám – důvěřím v lásku tvou.

Bych tebe, dítě, ztratil, co zbylo by mi v světě?

tys poslední má naděj – tím byl bych sobě sám?

– visící nad propastmi keř spráhlý ve rozkvětě

a bouři zůstavený, posměchu, trampotám.

Tys poslední má naděj, poslední květ mých sadů,

tys poslední má těcha – poslední tužby cíl –

mne neopouštěj, rukou kdy k dílu smíru kladu

a zoufalství děsnému nenech mne za podíl!