Tys přišla ke mně!

Tys přišla ke mně!

má duše zraky otevřela, zvedla v temně,

však lampy jich v tmách dávno dohořely,

kde bloudil život její; neuzřely

Tě v slávě přicházející k prahu svému;

Tě neuzřít, co žal proti žalu mému!

Tvůj úsměv bolný v soucitu tát něhu!

víc z něho než jak slepec nepostřehu:

svit nejasný, jenž vlá před zřítelnicí;

však kroků tvých šum zná mé ucho bdící,

když na koberec myšlének mých klesal,

já šílen křiknul jsem a zmaten plesal,

má duše rděla se, přes vředy hlízy

hned vrhla šat ze studu vetché řízy

své rány utajit, jež hrůzou děsí,

k tvým nohám prostřela se v citů směsi.

Hlas tvůj zněl jí sladce bájeplný,

přes sluchu hráz se nesly jeho vlny

tak měkce jako vůně květů známých,

svit teplý, jenž se po hladině zamih’,

ji rozjiskřil v stu plamenech a žarech;

jen v hudbě chápu ho, ne v slova tvarech,

jen jeho zvlnění, jak chápe tráva,

jak strom a křoví, když se větru vzdává,

cit dávný, obraz zašlý v duši se mi křísil,

na uschlý květ se barvy záblesk mísil,

dech vůně dral se v kalich vyvanutý,

stín, blaha sen, svět dětství zapadnutý.

Víc nechápu ho; v tmách to nebe stojí,

žně zem ta nedá; po takovém boji,

kde zraněn v každém citu ležím v křeči,

tu zahynout jen vítězství je větší.

Ne, ruky nevztahuj, jí nepotřísni

o vředy duše mé, zrak odvrať stranou,

ať nezříš jí až v hloubi rozhlodanou.

Nech zahynout mě, to jest smilování,

tam být, kde ty, mně láska k tobě brání.

Má bída nesmí blaženost tvou kalit,

nech kámen zhouby Boží přes mě valit.

Jen vzlétni výš! Jdi zpět v ty ráje stany,

co mohla’s – čin tvůj, juž je dokonaný.

Však tato chvíle, upomínka po ní

ta se mnou se i v zatracení skloní

a peklo nebude mít tolik děsu,

co s úsměvem teď zatracenec snesu.