Ty's pro mne plakala.

Ty's pro mne plakala!

Pro mne jich v světě málo zaplakalo,

a ještě míň jich znalo duši mou,

jen srdce tvé, to nejblíže mi stálo,

a z mého bralo žárnou vláhu svou.

A proto také první jsi mne znala,

a jiskra v citu přátelství se zňala,

a když nás potom oklamali oba,

a k nohoum strhli naší lásky nebe,

tu černý smutek jako bídná roba

své těžké rámě vinul kolem tebe,

ty's pro mne plakala. –

Tys pro mne plakala! – –

Jen lásku, kterou ve srdci jsme měli,

již jsme co leknín v srdci nosili,

tu nevzali, tu vyrvat zapomněli,

tu nevyrvali, jenom zkosili,

a ona zase mocně vzhůru žene,

a z nových citů nové loubí klene,

a než se ono přioděje květem,

a loubím nové zachvějou se zvuky:

pak oni budou celým vzdychat světem,

že lásky žezlo dřív nám vzali z ruky,

a ty's proň plakala.