Tys řekl, Fauste, láska že je změnná,

Tys řekl, Fauste, láska že je změnná,

jak změnné vše, a nedůvěrou stíhal

mne pohled tvůj. Já vím, i neproměnná

když není, přece tomu, kdo ji zdvíhal

svou touhou k nebesům, že nepromění

se zlato její ryzí na kamení.

Bůh tvoří její vznik, vzrůst její sami

však tvoříme. A na nás závisí,

zda odejde, či zůstane-li s námi

jak dobrý druh, jenž život promísí

nám úsměvy i radostnými hrami.

Tvých slov se nelekám a v proměnu

tvých citů nevěřím. Stín klikatý

mne leká však, jenž stále na paty

se tobě věší, posměch v ozvěnu

chvil radostných mi hází. Zažeň jej!

Ať z říše stínů již se nevrací,

by mezi nás a slunce paprsky

se stavěl, ztemňuje tvůj obličej,

když s důvěrou se k mému obrací.

Buď se mnou sám a lásce rozumět

se naučíš, až jasnou bude ti

jak drahý verš, jenž učen nazpamět

již nikdy nezmizí z tvé paměti.