TYS ŘEKLA „DEJ MI JARO...“

Tys řekla: „Dej mí jaro.“ Chlad byl kolkolem

a bolest loučení rty ledem svírala,

my cítily, jak rozšílené láskou jdem’

k rozcestí věčnosti. Smrt spáry zaťala

do srdcí horoucích. Jak jsme se milovaly!

A ledy tály v slunci, stromy rozkvétaly.

Tys řekla dávno: „Dej mi jaro?“ V rukou svých

je svírám – žhavost, rytmus, barvu, vůni, krev,

a snesla bych je k tobě v trsech rozkvetlých.

Jsi mrtva však, a mně zní umíráčku zpěv,

jak v srdci zde a kdesi v nekonečné dáli

zní umíráčku zpěv: Jak jsme se milovaly!