Tys šerem ulic šla –

Tys šerem ulic šla s tím odříkáním v očích,

v němž ztrácela se velikost Tvých smutků

a zoufalost té touhy, která nesmí mluvit.

Do žáru svítilen, jež roztekly se v mlze

se propad pohled Tvůj tak zádumčivý

a slitých kontur domů bázlivě se chytal –

Byl čímsi nasáklý, jak koupal by se v slzách,

v nichž promluvila horká bolest duše,

jak krví prošel by, v níž dodýchalo štěstí

a slavná naděj praeludia žití –

Tys šerem ulic šla, tak chorá, zamyšlená,

jak chodí ten, jejž nečeká již nikdo –

A všecko kolem směle tisklo se Ti v cestu,

a všecko kolem zdálo ptát se v udivení –

A Tobě prudká lítost rozhoupala duši,

že doznělo již dávno poledne Tvých svátků,

že nepřijde vstříc nikdo – na věky už nikdo,

že nikdo nepromluví, až zas smutná půjdeš

tou tichou promenadou rozespalých stromů,

že nevrátí se nic již k modlitbám tvým zpátky,

co srazil Osud dávno v propadliště času –

že v černý soumrak města půjdeš sama – sama

Tys šerem ulic šla, kde shasínala světla,

v ten život daleký, kde smát se budou lidé

Tvé velké touze: ohlížet se zpátky,

zda nejde přece kdos, jak chodíval dřív s Tebou,

Tys šerem ulic šla, tak chorá, zamyšlená

v ten život neznámý, kde nepotká Tě nikdy

hoch chudý, na nějž budeš vzpomínat,

a za nějž modlitby si v dálky poneseš,

a ve své duši malý hrob, kam sázet budeš

pomněnky a immortelky.