Ty’s, srdce, mlčelo, ó sfingo pouští,

Ty’s, srdce, mlčelo, ó sfingo pouští,

již Samum žhavým pískem zasypává;

noc na ni padá, roztavená láva,

a stíny popelem jí nad hlavou dští.

Ji váže kletba, jež jí neopouští;

tak nedočkavě vypjata jest hlava

té Zoři vstříc, již vroucně očekává,

jež z rudých zahrad Východu se spouští.

Juž první paprsk prolnul ve temnotách,

jak hudba čarovná se ňadrem protáh’,

mým srdcem pronik’, otevřel mu ústa

a srdce zpívá; žár ho rozpaluje,

ten paprsk bílý v poušti pozdravuje:

den za ním jde a rozkoš za ním vzrůstá.