TYS ZŮSTALA.

Vše přešlo! šílené záchvaty lásky

odkvetly jako jabloně v zahradách,

přešly jak paprsky po vlnách řeky,

padly kams ke dnu, kam život nedosáh’.

Radost i bolest, vše jednou šlo řadou,

vyschly mé slzy, vybledl šťastny smích;

bílý jsem praporec vyvěsil na štít,

prázdno se všude prostřelo po síních.

Vadnou mé květiny bez vláhy v oknech,

nikdo sem nejde, kdo by je zalíval;

tak na mě ulehla melancholie;

vzpurné kdos písně v neznámé dálce hrál.

Já vztyčil pochodeň, zapálit všecko,

udupat líchu v zahradách po líše:

vyrovnat všecko jen v jedinou cestu,

kudy by tupý přišel klid nejspíše.

Toho jsem čekal: má poslední naděj,

myslil jsem, všecko že už jsem vyrval ven:

v hlubinách tys mi však zaplála leskem,

jak starý poklad na slunce vyvrácen.

Tys tedy zůstala! jediná z všeho

vkotvena pevně mystickým kořenem,

šlapána, snížena, zapomenuta,

vrstvami trosek problesklas plamenem.

Chceš sepnout ruce mé třesavé, Víro,

zapadlé oči obracet k nebesům?

Pozdě snad! zbouzíš přec obrazy dávné,

vedeš mě zpátky v dětství mé k zašlým snům.

Tichounké cesty, zas patřím je čisté,

kolem kvést sladce růže a lilie;

bělounké zjevy tu kráčejí po nich,

jako když věnce do dálky provije.

Celá má bytost teď vzhořela žárem

po štěstí dávném: vrátit se zpět, ach, zpět;

těmi se cestami procházet zase,

všeho, co bylo na vždycky zapomnět.

Počkám pokorně u těchto stezek,

najdu snad slovo magické proměny,

zázračné slovo a ohrožující:

být jim tak náhle na vždycky vrácený!