U BÁSNÍKOVY MATKY.

Jak minout moh jsem básníkovy matky,

kol jejího jda domku v městě malém?

Když spatřila mne, zaplakala žalem,

leč potom úsměv na rtech zkvet jí sladký.

Jak měl vás rád, ó, buď mu lehká země –

už ani bych vás byla nepoznala;

nu, snacha, víte, se pak zase vdala,

však hodná je a přijíždí sem ke mně.

Můj zlatý hoch! Já neviděla ráda,

že pořád píše – z rána, na úsvitě

i pozdě v noci – jediné mé dítě,

v něž člověk vši svou lásku, naděj skládá.

Teď žehnám jen těm květům, které uvil,

těm knížkám jeho – jsem tak sama – sama;

a když v nich čtu, byl láska ke mně samá,

hlas jeho slyším, jak by ke mně mluvil.

Zrak nebolí-li? Ano, neviděti

začínám silně, namahá mne čtení,

však na ty básně vidět třeba není,

ty čtu již dávno — dávno po paměti...