U bezedné slatě.

Je za vsí stranou rudá slať,

řad světlic po krajích,

však oné slatě posavád

dna nikdo nedostih’.

Jak kostry stojí světlic řad,

peň bez kory a hol,

sem nepřilítne ani pták,

je smutno kolem kol.

Pár zakrsalých borovic

a na nich hejno vran,

to všecko; vichr napořád

sem sbíhá se všech stran.

Však divnou věc děl drvoštěp,

když prospal tady noc,

a nechtěl by tu trávit zas

za žádnou živou moc. –

Když měsíc nad krajem se nes’, –

a na slať úsvit pad’,

tu viděl ženy bílý stín

kol světlic pobíhat.

A pobíhala v před i v zad,

a zase křížem kříž,

a slyšel volat: „Kde jsi, kdes,

mé dítě neslyšíš?“

A slyšel zpívat divný zpěv,

až zježil se mu vlas:

„Ó dítě, nemám míru, slyš,

což nenajdu tě zas?“

A rve si dlouhý, plavý vlas –

ach, hrozný je to zjev –

a na smutnou zří měsíc slať,

tak rudou jako krev.

„Ach, bezedna je ona slať!

Když bezedna, kde spíš?

vždy klesáš hloub s tím kamenem,

vždy níž a níž a níž.

Z tad nevyprosím tebe již,

ó hrozný boží trest!...“

a bouří rvána zas a zas

lká smrků ratolest.

A strachem chví se starý buk,

a hlavou třese klen,

vír zmítá stlaním – prchá noc,

a s hor se snáší den.

Stín míjí, kolem světlic však

je ušlapaná zem...

tak děje prý se vždy co rok

před Janem Křtitelem.