U biskupa Háje.

Svých půvabů a vděků plné zřídlo

lil parkem vůkol přerozkošný máj

kol zámku v Chrasti, kdež své letní sídlo

ve stínu lesů míval biskup Háj.

U brány zámku v chudém horském kroji

dva vážní sšedivělí starci stojí;

jich zjev, ten pot na čele zbrázděném

on svědčí, dlouhou pouť že měli sem.

I prosí sluhu v šatě premovaném,

zda vyslechne je církve hodnostář.

A vlídný vzkaz když přán jim zámku pánem,

tu usmívá se šťastna starců tvář.

l vede sluha přes mramoru hrany

dál v skvělé síně oba venkovany

a než jich podiv změřil místa ta,

už vítá kmety skvostná komnata.

„Co žádáte si, stříbrovlasí hosté?“

– tak v sluch jim libozvučný hlas se nes;

a v důstojnosti přirozené, prosté

stál před nimi, hle, mužný, vážný kněz.

Z těch modrých jeho očí, z vlídných tváří

to dobrotou a samou láskou září;

však velebí to celý, širý kraj,

jak dobrý, laskavý je biskup Háj.

„Ó muži důstojný,“ dí starší z kmetů,

„snad nad naší se prosbou pohoršíš,

až z našich drsných neučených retů

se dovíš, jaký ved nás k tobě kříž.

Jen pověst o tvém srdci ušlechtilém

krok nesla nám až sem za jistým cílem;

vždyť nelze dřív nám umřít v pokoji,

až tužbu nám tvá láska ukojí.“

Když oči kněze k další řeči zvaly,

tu takto dále pokračoval kmet:

„My přicházíme oba z horské dáli

a krutě sešvihal nás zlý ten svět.

Vždyť náležíme k sirotě té bědné,

jež pláče za noci a vzdychá ve dne

pod ostny koruny své trnité:

Jsme evanjelíci, jsme Husité.

Ach, všecky skvosty otcův uloupili

nám nepřátelé zlobou nelidskou;

jen jeden přec jsme dlouho uchránili,

náš klenot svatý, Bibli Kralickou.

Z té těšívali jsme se božskou přízní,

když týrali nás lidé krutou trýzní;

z té sílilo se srdce nám i sval,

až do smrti by každý vytrval.

Tak pečlivě jsme kryli poklad drahý,

až přec, ó Bože, přišel smutný den,

kdy zrada překročila naše prahy

a ten náš klenot – on byl vyzrazen.

A vzali jej a šklebně poplvali

a nás pak v poutech do žaláře hnali.

Co dál náš život? Pustina to slz,

jak robátku když vzat je matčin prs.

Než, nedávno k nám přiletěly zvěsti,

jež rozechvěly nás až do útrob;

už na pospas prý nemá každé pěsti

být ctitel kalicha a chudý rob.

Už svobodu jak zářný oblouk duhy

prý císař pán, náš dobrý Josef Druhý,

chce nechat svítit v celou svoji říš,

byť vévodil kde kalich nebo kříž.

A od té chvíle neměli jsme stání.

Nám srdcem šlehly staré plameny;

a jest to jedno, jedno vroucí přání,

s nímž k tobě jdem, ó muži vznešený.

Ty můžeš růžový nám vložit vínek

na ostny bolných našich upomínek;

a ty – ty nemáš srdce z kamene:

Ó vrať nám naše bible ztracené!“

Tak prosil kmet. A biskup udivený

v tvář starců zadíval se ctihodných.

Pak v pokoj poodšel, kdež kryly stěny

ve skvostných skříních dlouhé řady knih.

A z těch vzal dvě, jež jen se leskly obě

v své krásné vazby velevzácné zdobě.

Pak navrátil se k prosebníkům zas,

by takto odvětil jim na dotaz:

„Ty zvěsti vám tak divné, dobří muži,

jsou pravdou, budiž Bohu za to čest.

Už nemá vaše víra ve podruží

a v útisku jen bědný život vést.

V mrak staré zášti píše smíru slovo

svou tolerancí žezlo Josefovo

a mnohá z družin vašich pospíchá,

by stavěla už chrámy kalicha.

Leč, skvost váš, vaše bible, moji drazí,

ty dávno asi shltil ohně plam;

mám jiné však, jen Kralic lesk jim schází,

a ty vám s radostí zde podávám.“ – –

Ach, jak byl dojat šlechetný ten dárce,

když popatřil na šťastné nyní starce,

jak pohnut, rozechvěn teď každý z nich

se chopil drahé svaté knihy knih!

Jich líce radostí se ruměnily

a šíje ku knize se shýbala

a ústa za slz, jež se z oka lily,

dar vzácný líbala a líbala.

A jako šťastné, rozjařené děti

tak nahlas zajásali bodří kmeti:

„Ó dárče dobrý, pomiluj tě Bůh! –

Co bude za ten poklad náš teď dluh?“

„Váš dluh?“ dí biskup. „Věru, pravdu máte.

Nuž, slyšte tedy požadavek můj:

Až čítat budete v té knize svaté,

i na mne někdy duch váš pamatuj!

Vždyť v zemi běd a slz a nepokoje

i mně též nejsvětějších útěch zdroje,

v nichž duch vždy jako kouzlem obživne,

se proudí jen z té knihy předivné.

Kéž zašumí Duch Boží mocným letem,

kéž zahučí těch zdrojů hlubiny!

Pak svatá láska rozleje se světem

jak rozvodněné horské bystřiny.

A bude smyto, bude odplaveno,

co zohyzdilo křesťanstva kdy jméno,

a bude celá česká rodina

pak srdce jedno, duše jediná!“

A tím se loučit chce ten věštec lásky

teď s kmety, jimž se jiskří ve zraku.

Než, starší z nich ten tich si hladí vrásky,

až takto znikl blahých rozpaků:

„Ó sluho Boží, kterak ctíme tebe!

Tvá slova zní nám jako hudba z nebe.

Jen jedno ještě na cestu nám dej:

Ó požehnej nám také, požehnej!“

„Jak, lidé dobří? Požehnání chcete?

A o to mne že v pravdě prosíte?

Což zapomněl jsi, horlivý ty kmete,

že římský kněz jsem já, vy Husité?“ –

– „Co Řím? Svou slávou poctil Bůh tvé skráně.

Tys apoštol! Tys vyvolený Páně!

Ó korunuj ten dnešní s námi děj

a požehnej nám ještě, požehnej!“

I slyšel kněz své srdce mocně tlouci. –

A kmeti klekli, každý jak by zmlád.

A mluvil dobrý biskup slova vroucí

a na šediny starců ruce klad.

Tam v parku pělo to a klokotalo

a s nebe slunko jen se usmívalo;

to nad knězem a jeho přáteli

se Pán Bůh rozradoval s anjeli.

Když vstali kmeti, naposledy ještě

si starší takto srdci ulevil:

„Ó dobrý kněže, Pán On povždy těš tě,

to za tu svatou rozkoš těchto chvil!

Nás upomínka na šlechetnost tvoji

kdys potěší i ve smrtelném boji;

leč, chud je našich vděčných srdcí žár;

jak splatíme tvou lásku a tvůj dar?

Ó poslyš, věrný sluho Spasitele!

Tvá hruď se ještě mužnou silou dme:

nám na hlavy však věčnost sníh svůj stele

a věř, my se ctí zšedivěli jsme.

Skrz zlou i dobrou pověst, blahem, žalem

jsme šli za Vůdcem svým, svých duší Králem,

a ač jsme nuzní, – svatou jeho věc

jsme hájil každý vždy co poctivec.

Zříš na rukou zde zjizvené ty pruhy?

To kdys se okovy tam vryly tak.

To tělo zde – to přestálo boj tuhý,

když kdys je mrskal antikristův brak.

V ty tváře zde nám plvali své sliny

a prachem smýkali nás za šediny;

a co vše sneslo toto srdce zde,

jen Bůh to na světlo kdys vyvede.

Ó divíš se, že časem s kletbou žhoucí

jsme pomstu volali na Říma líc? –

Nuž, věz, co poznali jsme zjev tvůj skvoucí,

my odpouštět chcem a ne klnout víc. –

Snad nepohrdneš tím, co dát ti chtějí

dva starci, jenž se nad hrobem už chvějí.

Rač přijmout za pomněnku na kmety

teď požehnání od nás také – ty!“

A stařec ruce vztáh. I žehná knězi

jak modlitbou, tak slzou roněnou;

a kmeta nadšení to nemá mezí

a biskup stojí s hlavou skloněnou. –

A venku v sadě květy naslouchají

a větřík májový on dech svůj tají;

snad uslyšel, jak zavál po polích

vzdech míru Táboritů zetlelých...

I objal biskup divné hosty svoje,

a pohnut hluboce jim s Bohem dal.

Pak v komnatě své, u okna tam stoje,

se v sladkobolné snění zadumal;

a z očí lil se slz mu vřelý příval. –

I po letech pak o tom hovoříval,

že nikdy nepocítil slasti té,

jak když mu žehnali dva Husité.

A jaká teprv radost svitla v trudy,

když oba starci vrátili se z cest!

Jak zajásal lid Písma vůkol všudy,

když uslyšel o toleranci zvěst!

Jak žehnal každý knězi šlechetnému!

Vždyť ještě podnes lidu sionskému

zní v paměti to jako tklivá báj,

jak mluvil a jak jednal biskup Háj.