U Božích Muk.

Jak potůček se vine v jarém spěchu,

tu kamením, tam opět mezi stromy

si pracně novou dráhu v horách lomí...

tak žena dolem kvapí bez oddechu.

Tu mizí zraku, tu zas vyjde z lesa

a mýtinou se jako laňka nese,

ač strachem na celém se těle třese,

a zdá se časem, že již k zemi klesá.

Hle rozcestí; uprostřed trčí ruka,

by zbloudilému vůdcem byla k cíli;

a v pravo sloup – toť mocná Boží Muka,

k nimž srdce stísněné přečasto pílí.

Zde staví žena rychlé svoje kroky

před obrazem na sloupě visícím,

a Pannu prosí hlasem nyjícím...

to rmutné oko roní slzí toky.

„Ó vzhlédni, Panno, s nebes výsosti

na ženu v bídě opuštěnou,

ó vyslyš, vyslyš ve své milosti

mne nehodami usouženou;

ó zachraň blaha mého kvítko,

jen Máti, zachraň... matce dítko!

Již dlouho trápí se a moří

nezhojitelnou nemocí,

ach, odepřeš-li pomoci,

Ty, Máti, – v neskonalém zhynu hoři.

U Syna za mne oroduj,

by uzdravil se Jeník můj!“

Tichounce ústa modlí se zas vřele,

za pomoc prosí světa Spasitele.

„Rok a den chci prosby vroucí

Tvých u nohou skládati,

Tebe, Pane přežádoucí!

za ochranu žádati:

Prosby vřelé slyš,

matky bolesť ztiš,

Ježíši!“

„Či nikdy dítko z lůžka nepovstane?“

se táže matka hlasem žalostným; –

však z temna boru jasně v odvěť „Vstane!“

ozvěna hlásá zvukem radostným.

A „vstane“ zašelestí v stromů korunách,

a „vstane“ zmírá v tmavých lesa hlubinách.

Ubíhá den po dni, rok zas po roce,

jak za vlnkou vlnka v horském potoce.

Přišlo jaro, krásní opět dnové

v horské zavítali krajiny,

zpěvem libým háje, křoviny

něžní oživili zpěváčkové.

Sterá kvítka zdobí luh i háj,

svěží vůni dýše celý kraj.

Na rozcestí v podvečerní době

matka denně chodí,

za ručinku útlé, drahé robě

k Božím Mukám vodí.

Zbožně k nebi oči vznáší,

tiše její rty pronáší

slova vřelá vděčnosti,

k Pánu v nebes výsosti:

„Bože milý!

prosba moje vyslyšána;

česť a chvála Tobě vzdána,

v každé chvíli

budiž vroucí, nejvyšší.

Chraň nás dále mocným štítem,

ať nezhynem v boji litém

Spasiteli, Ježíši!“

Ač kroky matky, dítka v dáli doznívají,

však rtové obou dosud díky šepotají.