U Božího hrobu.

Moc neznámá mě ve prach kleknout nutí;

já nevím, proč se ruka moje spíná,

proč z očí tryskly slzy ve pohnutí;

to chvějí se Tvá ústa, Kriste, siná?

„Tvůj dech, jak páchne smrtí, bídný, bídný,

z tvých očí nenávisť se děsně šklebí;

ó marně hledáš mír, chceš býti klidný

a s rouháním svou ruku zvedáš k nebi;

co bylo svatého, tys vyrval z nitra,

ve bahně hříchů toneš zvolna, jistě;

chceš uloupiti sobě eden zchytra,

a klam a hřích je tvoje útočiště;

viz rány mé, jak zas se otvírají,

tvá ruka hlouběj trny ve skráň tlačí;

hle, krve krůpěje jak na nich hrají

a místo slzí proud jich tvář mou smáčí;

jak Jidáš přicházíš – smích ve své tváři,

jak on chceš líbat krvavé mé čelo,

ač svědomí tvé křičí: lháři, lháři! –

a přece se ti mne, ach, nezželelo?“...

A bledý klečím, úzkosť v srdce padá;

ach, myslím, duch můj náhle žalem zšílí –

jdou líbat, lidstva kolem dlouhá řada,

jen já, jen já – ach, nemám k tomu síly.