U BRAN RÁJE.

Ó schyl meč plamenný, jenž v ráj nám brání,

a dej, ať paprsk soucitu tvých skrání

se dotkne aspoň na chvíli;

což neslyšíš těch vzdechů mého děcka,

v nich chvěje se ta bída naše všecka,

jak ze sna náhle zakvílí.

V ten život plný útrap, chmur a temna,

ó dovol, by jak upomínka jemná,

jak vůně v duši skanula,

jak sladká hudba, toužná, opojivá,

jak záře hvězd, kdy v noc se kolem stmívá,

zvěst o ráji mu planula.

Ať s vůní jeho květů vdýchá v sebe

těch okamžiků zašlých celé nebe,

kde štěstím zářil celý svět;

ať uzří naposledy místa ona,

kde jako růže svatá, čistá, vonná

nám lásky keř prv rozekvet’.

Ó dovol, na chvíli jen svatou půdu

by zlíbalo, než v život plný trudu

slz pohled plný obrátí.“

Tak mluvila, své děcko vinouc úže,

v ráj, prosíc Eva, zda jen vkročit může,

a chvíc se v mdloby závrati.

Děl anděl k ní a hlas se třásl jemu

a zněl jak šepot vlnek vodojemu,

jak slavík když se rozelká:

„Ó ženo, marně voláš po soucitu,

kde Pán, jenž v taj se ztrácí ve blankytu,

juž soudil tebe – člověka.

Ač nitro pláč tvůj teskně rozechvívá,

i dítka vzlyk mé srdce žalem zrývá,

meč plamenný zda sklonit smím?

Své kroky obrať zpět a nes jen dále

svůj trest – snad ve své lásce neskonalé

Bůh otevře jej dětem tvým.“

Když dokončil, slz perly v řasy stínu

se chvěly mu a děcku v jejím klínu

hrst květů hodil s úsměvem,

co žena plna zoufalství a v mdlobě

v stín palmy klesla, odpočinout sobě,

a sen jí dotk’ se tiše rtem.

Jak byla krásná i v svém utrpení,

slz krůpěje jí, jako na lupení

po dešti, plály na tváři;

ty bledé rysy plny odříkání,

a hlavu, jež se nad dítětem sklání,

jak svatých jas když ozáří.

Hnut soucitem se nad ní anděl shýbal

a patřil, jak jí ret i ve snu děcko líbal,

jak vinula je k srdci úž’,

a k sobě děl: „tvé prosby neoslyší

mé srdce, dítě vezmu v ráje říši,

zda Bůh se proto hněvat můž’?“

A vzal je tiše v náruč z klína matce;

to vztáhlo k němu ručky výš a sladce

se slzou usmívalo naň:

na loktech sněžných nes je usměvavě

a v nevýslovné něze k jeho hlavě

svou skvoucí klonil skráň.

A vešel v ráj: tam vůně ambry dýchla

tak opojivě, že tu každá ztichla

ve srdci bolest zraněném;

a záře hvězd a žhavých sluncí tisíc

i luna snivá na blankytu visíc

tam plála skvoucím plamenem.

Šum řeky, jejíž vlny bily v břehy

a stříbrem hořely a kouzlem něhy,

jak sladká hudba opájí,

a v květech lotosů, jež výš se pialy

jak duhy motýli v nich spočívali

a se zlatými okraji.

A nad vlnami jako hvězdic roje

se vážky kmitaly a křídla svoje

v zář sluncí ve hře ztápěly;

a se stromů, jež stály na pobřeží,

květ zvolna dolů padal vonný, svěží,

ne uvadlý a zetlelý.

Na keřích kvetoucích se hnízda tměla

a hvozdy sterá píseň zazvučela:

hvizd kosů, hrdliček zas smích;

jak smaragdové pruhy ptáci vzduchem

se mihali teď s šelestivým ruchem,

až v dálce perutí van tich’.

Jak kráčel dál, květ na dítě se ronil

a zevšad mocněj bouřil zpěv a zvonil

i paprsk padal zářnější;

dech vůně vzrůstal, plála rosa v trávě,

jas v tváři děcka, k jehož sen sléť hlavě,

jak když je matka zkonejší.

Pak zvolna vyšel anděl – v náruč svíral

to dítě člověka a za ním zmíral

i zpěv i záře paprslek;

zas tiše kladl v náručí je matky,

jíž v tváři chvěl se bledé úsměv sladký –

snad duší tuchy stín se vlek’.

Tu anděl náhle u modlitbě vroucí

své ruce vzpial a děl: „Ó Všemohoucí,

jenž vládneš širým světem kol,

ach, otevř bránu svého smilování

a dej, ať nikdy děcka čistých skrání

se nedotekne lidský bol.

Ať aspoň ve snu zbloudí v brány ráje,

dej mládí jeho z toho kouzla, taje,

jež šíří se tvým edenem;

nechť dětství vzpomínka jak tajuplný

mu maják plane v rozkacené vlny

na moři žití zbouřeném.“

A jak se modlil, stín hle obrovitý

stál před ním; v diadém jak svity

paprsky kolem hořely;

zrak jeho safír, když se v záři sluní

a na čele mu svatost velebnosti trůní,

hlas jeho stříbrem prochvělý.

I děl: „Jak prosil jsi, tak staň se tobě;

nechť snem se vrací v bránu ráje robě,

ať mládí edenem mu zas;

však ty buď strážcem jeho do skonání,

za trest ať ruka tvá krok jeho chrání,

že nedbal jsi můj na příkaz.“

Jak záře večerní když zvolna mizí,

tak rozplýval se a lem jeho řízy

jen chvilkou mraky prokmital;

a ještě dlouho anděl patřil za ním

pln nadšení a s tichým usmíváním

své lokty v díky k nebi vzpial...

V tom ze sna vzbudila se žena v stesku

a zvedla se, by hledala zpět stezku,

neb kraj juž zvolna v noc se tměl;

už přitiskla své děcko do objetí – –

a neviděla nad sebou stín spěti,

jak anděl v dál je provázel.