U brány.

Ó smrt! – ó hrob – a co je za hrobem?

Zda tam, kde prázdná věčnost začíná,

ten život v nekonečnu shasíná?

zda v hloubce mrtvé na vždy utichne

i pláč, i smích, i duše, srdce hlas,

a sám bez konce, skončí všecko čas,

zda vše tam věčně – věčně zanikne?

Ó – smrt! ó hrob! – a co je za hrobem?

Či po čem toužil duch tu stísněný,

mu tam přinese život změněný,

a ráje ty a touhy – zde bez konce žal –

jímž smělý duch byl tady unešen,

mu tam otvírá vyplněný sen,

zda žije tam – jak zde si toho přál?

Ó smrt! ó hrob! zda nic? zda naděje?

Tu nad hádankou věčnou rozum stojí,

nic nevidí – a vyznat se to bojí: –

o nic – a prázdné! – strašná myšlénka,

až v základech se duše zachvěje,

a přec – ó sladká ve tmě naděje! –

si v ničem něco tvoří domněnka! –