U BŘEHU ZTROSKOTANÝCH...

U břehu ztroskotaných stanuli jsme konečně.

Je tiché moře do dálek se vlnící,

jak kdyby nikdy před tím bouři bylo nevidělo.

Kde dříve o břeh lámala se vlna bílá

tak vzdorně – krotce teď se vrací v klidnou pláni zase.

Jen zlaté slunce, v kterém zbělely kdys kosti

těch ubohých, již před námi zde nalezli své hroby,

to slunce připomíná, že je někde život,

jenž jednou také naším byl, a v nějž se nevrátíme.

Tam daleko, tam za obzorem v mlze kdesi

jsou kraje ty, v nichž se ta pohádka kdys vyzpívala.

Leč dozněla již, skály nesou prázdné echo. – –

Svůj obraťme teď krok do jiných krajů, v nové cesty.

A půjdem po skaliskách, kde svit luny bloudí

po prachu těch, jež před námi sem zanes’ Osud věčný.

Je tiché moře do dálek se vlnící – – – – –