U „BÝČÍ HLAVY“. (I.)

Co slunce bije v bělavý prach ulic,

u „Býčí hlavy“ v krčmě nad Tiberou

na tricliniu na špinavých kožích

při chladném moku révy kumpáni tři

hoví si volně střídajíce líně

své dlaně, o něž opírají skráně.

A že mok révy jazyk svěžím činí,

Rutulus, voják, takto rozumoval:

– Jak truchlým byl by los náš, bědných lidí,

kdyby ta moudrost nesmrtelných bohů

nebyla dala v žití naše révu!

A krajům, kde jí není, dali bozi

zas jiné šťávy, které pohánějí

krev k rychlejšímu běhu, při tom duši

starosti berou, dají bujný rozmar

a radost z žití. Všude lidé pijí

a proto pijí, že je život tíhou,

a aby píti mohli, dali bozi

jim révu nebo jinou tekutinu.

Hle v Gallii! Když polem jsme tam byli

pod Germanicem, slavným Germanicem,

tu stávalo se, že nám aktuar náš

nedodal vína – a hned bylo smutno.

Ba... smutno – co jsem vlastně chtěl vám říci?...

Tak... tohle... V zimních příbytcích to bylo.

Já u Galla byl. Manipul náš ležel

v té osadě. Můj hospodář byl rolník

a dobrý barbar. Sněhu bylo tenkrát,

že víska v něm se zapadati zdála,

a medvěd hladový se často zjevil

před lidským příbytkem. A vran tu bylo,

že jako plachta skryly matné slunce,

když do vzduchu se vznesly. Víska byla

v Gallie koncích, okolo ní pole

a za nimi jen lesy, černé lesy.

A do těch lesů v kože zahalený

hospodář barbar často vycházíval,

však proč a k čemu – neznámo mi bylo.

On gallskou řečí mluvil a jen málo

znal římských slůvek. Nápadno mi bylo,

že přicházíval vždycky rozpálený

a s leskem v očích. Nám všem bylo známo,

že ve věštbách a čarách zvlášť je zběhlý

ten gallský národ, že je mnoho věcí

nám stajených, v nichž oni vynikají –

i šel jsem proto, vyzkoumat jej touže,

jednoho jitra za ním k černým lesům.

Meč měl jsem sebou. Mráz byl. Výdech zhoust,

jak ze rtů vyšel. V lese bylo ticho.

Sta zvířecích stop se tam křižovalo

ve zmrzlém sněhu. Vrány vzlétly tiše

nad hlavou mojí. Časem plachá liška

se kmitla zraku. Nebylo mi volno,

tajemnou bázeň vydechoval les ten

na moji duši. Už jsem obrátit chtěl –

tu dusot, větví praskot zrak můj svedl,

a vidím: velký medvěd skočí v houští

a z houští hospodář můj barbar vyběh

a zase v houští vrhne se, by znovu

zas náhle vyřítil se jako medvěd –

v kruh kolem mne tak běhá zvíře-člověk. –

Hle, jaká kouzla – myslím – vida, barbar!

A jistě má tím na mě namířeno!

Kruh súžoval se – jak mi přišel k ráně,

tu mrštně vbod jsem medvědu meč v žebra

a medvěd hrozně zařval lidským hlasem,

až hrůza projela mnou. Prch jsem z místa

chtě z lesa ven, však čáry zmátly cestu,

já zbloudil v temnu, bloudil bez ustání

v hlubokém lese k večerním až stínům –

tu najednou však vyjíti jsem mohl.

I pádil přes pole jsem do osady

a příbytku jsem dostih cítě živě

tu hrůzu ve všech údech. Hlasný nářek

mě přivítal. Gall, hospodář můj, ležel

na hlíně podlahy, zrak skelný, mrtev,

a v boku krvavá mu zela rána,

a kolem něho naříkaly ženy

do tváří vtínajíce nehty prstů,

až krev z nich tekla s slzami se mísíc,

což u nich zvykem. Mlčel jsem, však hrůza

mou duší chvěla, neb jsem čekal noci,

kdy čáry jejich největší moc mají.

Nic nestalo se. Tu noc, ni noc druhou

a později ne. Rád jsem byl však, když jsme

své věci vzavše na pochod se dali

z těch černých lesů... Ach, co jsem chtěl říci!

Hle, paměť moje! Ano: onen barbar,

Gall-medvěd byl to, jenž mi píti dával

ten nápoj jejich, který přivodívá

blažené volné vytržení duše

jak naše réva. Sladký byl a chutný,

však nevím, z čeho jej tam připravují,

neb Gall můj jenom pár slov římských uměl,

tož zeptat jsem se nemoh. –