U „BÝČÍ HLAVY“ (II.)

Na to Balbus,

námořník snědý, vzpomínati začal:

– My ondy v bílé Caesarei byli.

Náš patron čekal, až mu přivezou s hor

cedrové dřevo – však jsme přistáli s ním

v Ostii šťastně před dny několika. –

Je Caesarea dosti pěkné město,

však neveliké, lupanary prošel

jsem v málo dnech i krčmy poznal všecky

i tanečnice shledl, co jich je tam –

a již mě také všecko omrzelo.

A tak jsem jednou k večeru vlek nohy

po prachu ulic, nerozhodnut, mrzut,

když Filo, Hebrej hellenský, tu kráčí

– rouch sklad měl kdysi v Ostii a znal mě

a vrátil se, když zbohat, do Judey –

ten Filo ruce vztáh a radost jevil

– od dávna v přátelské jsme žili vůli –

a vypravoval o svém náhlém štěstí,

až slzy radosti mu stály v očích.

Já ptal se na povahu toho štěstí

a slyšel, že své duše spásy došel

a na království jakés že má nárok.

A mluvil vřele, zval mě, bych šel ihned

s ním strávit večer v kruhu bratří, sester,

ti všichni že jsou šťastni a že všichni

se v království to záhy vystěhují –

a tak jsem šel, půl zvědavostí lákán,

půl vyhlídkou, neb Filo sliboval mi,

že chci-li, též se účastníkem stanu

onoho štěstí. V dům jsme vešli jeden

a vstoupli v zašeřené večeřadlo,

kde mnoho lidí hebrejských i řeckých

sedělo tiše. Velký stůl stál v středu,

ohromné útočiště mnoha osob

v čas jídla. Na to přišel Hebrej jeden

a zaševelil tiše pozdrav: – Šolem! –

Postavou sporý, mohutných však ramen

z nichž zdvihala se hlava s lysou lebí

a divým černým vousem. Tmavé oči

pichlavě vyzíraly z pod řas dlouhých

a nad nimi kruh obočí, jak mračno

hrozivě stálo, srostlé, jak se vídá

v těch krajích často – člověk neúhledný.

(A Filo všept mi jmeno jeho: Paulus.)

Pak usedli jsme k stolu. Muži, ženy

i děti byli. Přišla žena s chlebem

a jiná s vínem. Hebrej lámal chleba

a tichou modlitbu si šepotaje

nám podával. My jedli. Pili víno,

však málo jen, jen co se jazyk svlažil.

A tu se rozleh síní vzlyk a nářek,

zvlášť ženy lkaly. Já hled na Filona,

i jeho oči byly plny slzí.

A náhle vykřik někdo velkým hlasem

a zpíval, vyrážeje mnohá slova

a mnohé slabiky zas v délku táhna,

a na to se i druzí rozzpívali,

pro sebe každý, a byl křik to, rámus

jak kdyby legie se hnala k bitvě.

Tak divné věci... Ale bylo cosi,

co mrazem přecházelo záda moje

a duši jaksi vynášelo vzhůru,

jak když nás imperator oslovoval

před tuhým bojem stoje v rudém plášti

v tribunů sboru, pod legií orly

a mluvil o slávě a moci Říma –

tak mrazilo to vznešeně a slavně.

A za chvíli zmlk jeden, druhý, třetí

a každý skláněl zvolna hlavu v dlaně

a zakrývaje oči šeptal cosi

nadšeně, vroucně. Setmělo se zatím.

Kdos přines lampu. Hebrej Paulus povstal

a mluvit začal. Zprvu zvolna, tiše

v řečtině těžké, jak já as jí mluvím,

však brzy rozehřál se vlastní řečí

a ohněm jakýms, jenž mu vyšleh v duši,

vstoup do očí a zářil po té tváři

jak světlo slunce. Mluvil nesouvisle

a věci cizí – ale jejich oči

jak jiskry hořely při jeho hlasu

a nadšeně se věšely mu na rty.

Z té jeho řeči pochopil jsem málo.

O jakéms bohu Ježíšovi mluvil

jediném, věčném, vítězovi slavném,

a odbočuje řečí, vždy se vracel

zas k jmenu tomu, jako ptáče k hnízdu,

a cítit bylo, že v tom hnízdě je mu

blaženě teplo – v jmeně tom řeč sládla.

Tak mluvil, – v posled zdál se cele býti

sám žhavým sluncem, světlo tryskajícím

do prostor síně, pod nímž plane všecko,

zrak, tváře, duše. Nepokoj mě pojal

a bolest bezejmená pronikla mě

a jako píseň vzdálená mi zněla

odkudsi v duši tucha blaženosti...

Takový večer zažil jsem tam tenkrát.

A Filo cestou (já ho doprovázel)

vykládal záře o tom novém bohu:

Joviše zničil i rod bohů našich

a přítelem je pokorných a malých,

kdož jako hmyz se hemží na tom světě

a bývají jak hmyz ten rozšlapáni –

a mnoho ještě, což jsem zapomenul,

neb pojmout nemoh. V oné noci ležel

jsem na písčitém teplém břehu moře,

však usnout nemoh. Na nebe jsem hleděl

a lecos myslil. Eh, to říci mohu,

že víno nechutná mi od té doby

a život netěší. Mám touhu jednu:

co nejdřív plout zas v bílou Caesarei

a najít Filona... – Děl na to třetí

filosof spustlý, Mirmon, který býval

kdys paedagogem synů praetorových

a pozděj k Persie se mezím dostal

a Peršany jat, vbit byl v dřevo kříže,

kde dva dny visel, až byl vysvobozen

jízdectvem římským: – Mnohé divné lidi,

národy mnohé s bohy podivnými

Řím podmanil si. Řím – toť svět je dneška.

Však ve světě tom jako duše žije

ta malá Hellas naše oživujíc

ohromné tělo. V hávu služky chodí

jsouc paní domu. Z Hellady jen přijde

ta pravda poslední, ta velká věčná,

jež sejme lidstvu neviděná pouta:

„Už není bohů! Volnými jste navždy!“

A lidé napřed zhrozí se, že možno

by bylo žíti bez olympských bohů –

a potom podiví se, že tak dlouho

žít mohli s těmi olympskými bohy.

Z let dětských lidstvo ještě nevyrostlo:

zná důmyslně oblehati města

a ničit státy, zavádět své řády –

však při tom vždy je děckem bohabojným,

jež stále vzhlíží kamsi k bohům vzhůru!

A jenom Hellen, jenž si bohy stvořil

a nebe jejich stáhl k sobě na zem,

by v posled, vida v nich svůj lidský obraz,

sám vysmál se jim smíchem bezohledným,

jen Hellen vyřkne slovo: Nevěříme! –

A jako krev, jež ze srdce se proudí

a spletivem žil rozlévá se v těle,

tak pravda tato rozlevat se bude

po celém imperiu. Není bohů!

Svět odychne si. Básníci snad budou

psáti elegie o Olympu spustlém

a kráse zniklé, neboť básníci jsou

jak ženy, které pláčí z povolání

za každým mrtvým. Rutule, ty nevěř

v čáry a kouzla! A ty, Balbe, nevěř,

že ten bůh judský lepší je těch druhých.

Že pokorných a bědných byl by přítel?

To nikdy není v povaze těch bohů.

Bůh s mocnými jde. Každý. I ten judský,

dej pozor, Balbe, zatouží si záhy

po přízni mocných. Bůh je ostrovtipný,

neb chudé rád má potud, pokud nemá

velmožů mezi svými vyznavači.

Dej pozor, Balbe, Hellas má to vyřkla,

že není bohů. Když jsem v perské poušti

na kříži visel, díval jsem se k zemi,

zrak sláb byl hladem více nežli trýzní,

již rány způsobily. Nedaleko

se na kameni posadil sup světlý

s nahatým krkem, dívaje se na mě

svým černým lesklým okem. Chvilkou čistil

o kámen zobák, chvilkou rovnal peří.

A čekal klidně. V tomto okamžiku

jsem viděl do přírodní velké dílny,

kde všecko spořádáno jako v úlu,

vše rozděleno, aby bylo celkem.

Smrt v lásce bratrské jde svorně s žitím

a každý z nich pracuje pro druhého.

Já hynul, aby sup moh slavit hody,

a zhyne sup, by žlutí malí červi

žít mohli, a ti žijí, aby modrá

vlaštovka zdvihla je co pokrm dětem.

Já viděl tohle vše a viděl jiné:

a nebylo v tom nikde, nikde místa,

kde stát či sedět bůh by jakýs mohl,

z dřívějších žádný a z těch nových žádný,

Nic takového. – Rutule, ty hloupý,

jenž civíš na mě vypouleným zrakem,

ty nerozumíš, viď, ó lebko tupá?

A tobě, Balbe, zamžely se oči?

Eh, Itale, viď, na kříž myslíš onen,

když On tam visel, trpěl... Král tvůj věčný,

bůh vítězný... nu, rozumíš-li tomu,

ať na tom kříži visím ještě jednou –

však ty, můj drahý, nerozumíš pranic

a právě proto tajemství tě láká...

Hej, krčmo, ještě vína džbánek podej!

Pít chce se duši v světě osamělé...