U Černého jezera.

Na lesích tichá duma leží,

den pochýlil se k večeru:

po temném boru zoře běží

ku černavému jezeru.

Tkví mezi stromy v rudém šatě,

od dálky hledí nesmělá,

a kapky rosy planou zlatě,

jak lustry v stíně kostela.

Na tichých vodách stulík svítí,

řad zlatožlutých plamenů,

a do tišin jen v cloně kvítí

zní od skal píseň pramenů.

V tom klidu bledá luny deska

se na lazuru němě skví,

lesk její jako matná freska

na černé vlně smuten tkví.

A černé vlny klidně hrají,

za vzdechem vzdech zní stále v před:

vod hloubky věčný smutek tají,

leč vrch je svit a zlatý květ.