U CESTY.

Svah lučný kde se kloní u cesty,

kříž stojí s Kristem. Stařík před ním klečí,

a tichých modlitbiček šelesty

se mísí nad ním s lípy šumnou řečí.

Dvé prázdných křížů záze s obou stran

pne k větvím lipovým své paže holé;

jen s jedné visí černé hnízdo vran.

Tam chmurný chodec zastavil se dole.

Naň stařík, z pobožnosti vyrušen,

zří užaslý. Zda člověk onen šílí,

že sepiav ruce, vážně zasmušen

své čelo k potupnému břevnu chýlí?

Kmet dí: „Co činíš? Zde viz Kristův kříž!

Tam na onom pněl zlosyn na Golgatě;

když tam se modlíš, tím jen vraha ctíš;

sem pojď! Zde Bohu pokloníš se svatě.“

„Vím,“ vece chodec, „čí ten kříž tu jest

a proč dán po bok spasiteli Kristu;

tím, že byl vztyčen škůdci lidstva v trest,

též posvěcen jest světu na očistu.

Věz, modlím se tu za spravedlnost,

zvu na padoušství metlu z ruky Boží,

kde lotry bíti váhá zbabělost,

an zlovolníků pých se denně množí.

Vždyť zem, než pluh ji k setbě zúrodní,

tak vzdorně tvrdá pro poctivou snahu,

když milostivý déšť ji zavodní,

jak strdí změkne k daremníků blahu.

A lidstva záchranu, ten chtěný div,

duch největší všech duchů kdyby snoval,

však neměl odvahy být spravedliv;

byť Bůh sám, marně by se obětoval!

Ať mluví soudná pravda Golgaty,

tré křížů vypiavší si na znamení;

z nich dvěma – spravedlnost odplaty

a jedním hlásá milost odpuštění.