U cesty.

To bylo v lázeňském stromořadí,

hoch sednul u cesty, stín kde chladí.

Jej matka poslala z rána hned,

by něco vyžebral na oběd.

Hoch mlčky do trávy pod strom sed’.

I seděl s otevřenou dlaní

a kolem dámy šly a páni,

však halíř ani nesjel mu v dlaň.

Den horký byl a slunce plálo

a chlapci se to juž nudné zdálo;

kles znaven, usnul, jeho skráň

stín opustil, za sluncem běžel

a hoch tu u cesty svahu ležel

v sedraném šatě, na čele pot,

jak padnul v tom boji o život.

A jen ta ruka, jež se vzpjala

po dárku, jehož nedostal,

zlé dráma jeho povídala,

tak ležela zde, jak ji vzpjal,

a jeho dechem jak se chvěla,

líp nežli slova vyprávěla

o každé slze, jež mu skane,

o poznámkách, nadávkách k tomu,

o výčitkách, o ranách, domů

až přijde, když nic nedostane.

I ve snu slyší matku lát,

i ve snu cítí hruď mu rvát

hlod lítosti a horší – hlad.

Však darmo. Dámy šly kol, páni

a nevšimli si hocha ani

a ujížděly vozy kolem

a nikdo nebyl dotknut bolem

té natažené dětské ruky.

Dál kolem spěly panstva shluky,

ty v koupele, ty k zábavám,

z kolonad zněly hudby zvuky,

hoch zbyl tu v poledním slunci sám,

bos, prachu pln, na čele pot,

jak pad’ v tom boji o život

s tou otevřenou do cesty dlaní,

kteréž si nikdo nevšim’ ani.

Ó, nedivte se, mořem běd

až propluje za řadu let,

když v noci někde na rozcestí

stát bude se zaťatou pěstí!