U CUKROVARU.

Byl večer. Komín cukrovaru k nebi čněl

jak obr ztrnulý, jenž zčernal, zkameněl.

Vlak za vlakem se honil, hněvně zasupěl

a mizel do dálek, kde ztichal, doduněl.

Druh s druhem kolem cukrovaru šel

a starší rozmyslně pravil:

Jako vy

jsem tomu věřit nemoh', bláhový.

Vše zdálo se jak hrozný jenom, těžký sen.

Přec zítra musím již být z něho probuzen.

A tak jsem překvapen byl, zlekán, ohromen,

jak z dráhy své by vyšinul se náhle svět.

Však teď jsem již se uklidnil a otupěl.

Jak zřejmo, na vše člověk přivykne.

Druh mladší se skloněnou hlavou mlčky šel,

jak nad záhadným rozsudkem by přemýšlel,

pak těžce vzdych':

Jste smířen. Já však nemohu.

Jak vzpurný, zarputilý buřič po bohu

chci, čekám, stále čekám odpověď,

jak hrůzy takové jen mohl dopustit –?

Jak velká věda naše, sladké umění

a všecka kultura, jak tiché učení

o lásce k lidstvu, rovnosti a sbratření

v to děsné moře krve mohlo vyústit – –?

Tož to je smyslem dějin, cílem člověka,

by po několik rozjásaných, slavných let

se šťastně, s rukama hnal vztaženýma vpřed,

pak ztvrdle nade vším jen rukou máv',

a pudy nejhorší a nejsprostější, nejnižší,

jak s řetězů psy divě vzteklé odpoutav

by smál se vědě, umění a Ježíši...?

Jak podle kruté, odbornicky zlotřilé!

Tak nechat přiblížit se, usměvavě vést

až k branám nebe jasného a zářných hvězd,

a náhle, s koberců jak krásných bídnou směť,

nás všechny odfouknout a zašlápnouti v prachu cest...!

Vždyť nejpodlejší srdce zcela zlotřilé

svou chtivou touhou krve léta skrývanou

tak ďábelský plán nemohlo by vymyslit,

tak nízkou mstu, tak podle rafinovanou...!

Vlak pískal. Konduktér se zlobně rozkřičel,

stroj cukrovaru – byla kampaň – šel a šel

a pravidelným, táhlým rythmem klidně hřměl.

Sbor žen a dívek u řezaček kdesi pěl,

jak měl ji rád, jak líbal a jak zapomněl...

Druh starší hlavou zakýval a vážně děl:

Proč s Ním se stále bijete? Buď věříte,

že je, pak vše mu, jako matce svěříte,

i život svůj, i slunce, země, dějin řád.

Neb nemůžete uvěřit, pak běžte dál,

jak kolem nepohnutých, mrtvě pustých skal,

neb kolem místa smutného, kde slavně pad'

kdys před tisíci lety dávný, velký král – –

Či je to logické a správné, mužné snad,

v něj nevěřit a hříchy dějin vyčítat –?

A proč jen ty? Že nechápete účele?

Však nač jsou stínky, miliony mikrobů,

jež hostinu si strojí v těle vesele

a cestičku nám prošlapují do hrobů?

Nač cholera a úplavice, mor a tyf –?

A konečně: proč v těžkém, nyvém soucitu

jste nesvíjel se bolem, nezaúpěl dřív?

Vždyť tolik zardousí jich klidně do roka

hlad, bída, továrna a šachta hluboká.

A jaké tisíce – jak statistici hlásají –

svůj život s ošklivostí střásají,

jak dlouhou cestou kdesi zavšivený šat!

To ovšem četl jste si po večeři rád,

jak zajímavou vědy kuriositu.

A teplo v žaludku, klid v srdci, na rtech smích

jste ženu, děti zulíbal, šel šťasten spát –

A přece pravidelně, v každém roce, více jich

tak zahyne než v tomto hrozném boji dnes!

Pak vše to ještě hroznější je, vzkřikl druh.

Je – Kdo však vinen? zvíře-člověk, satan-Bůh?

Zla-dobra dualismus? vývoj v spirálách – –?

Eh, tam tu cukrovaru ocelovou mříž

svou horkou hlavou rozbijete spíš,

než byste rozsvítil si jasné světlo v tmách.

A proto přikrčte se raděj s dětmi kdes,

a za křem vyčkejte, až přejde uragan.

A svítilnu svou nestavte tak na průvan,

sic vítr zavěje a po kobercích rozleje

tu její trošku svítivého oleje.

Druh s druhem starším u nádraží mlčky šel.

V tmu sladký měsíc vyhoup' se a po špičkách

se v říze průsvitné a zlatých střevíčkách

jak bajek bílá kněžna polem procházel.

V proud řeky bílou ručkou světla naházel,

že každá vlna stříbrně se třpytila.

Hvězd usmívavá očka zářně svítila.

Stroj cukrovaru táhlým rythmem klidně hřměl.

Druh druhu ruku stisk' a smuten odcházel.