U ďáblovy strouhy na Vltavě.

Noc se blíží, údolí se těsná,

valem rostou spoustné vody hluky,

skály ztrnou, podál úboč lesná

žalně vzdychá úzkostnými zvuky.

Nad roklí se mračno k mračnu plaví,

vzteklé vlny hřívy sobě rují,

stěně, jež se v rejdiště jim staví,

v žulovitou hruď se zakusují.

Smutná místa u Ďáblovy strouhy,

jak to víří, lítí se a stená,

skutečnost-li, nebo sen je pouhý?

hoj, jak řve ta bouře rozvzteklená!

Jak tu smutno. Uklání se hlava,

snivým čelem mračné táhnou zvěsti –

hle, blesk zbarvil rokli jasným nachem,

až dub skálu objal v strachu plachém.

Na hor strmých rozložité plece

neobdobné mračno zvolna sedá,

či snad Satan v zmetešené řece

základy svých dávných hrází hledá?

Snad že posud na pleci té stěny

ve kosmaté hlavě pomstu sbírá,

a svou peruť plnou vroucí pěny

po skalnatých březích rozestírá.

Snad že posud na rozval těch hrází

v rozkaceném řádění a křeku

s horských temen skály dolů hází,

aby jimi zatarasil řeku.

Snad že posud, když se půlnoc vzruší,

druhy volá z oné strže kleté,

dračím křídlem zlícen do skal buší

a z jich boků hrady dolů mete.

Mete marně. Jako liška kvílí,

lidský duch mu v leb i ňadra seče,

klesá, padá... Tepnou české síly

nová svěžest rodné zemi teče.