U DOBRÝCH LIDÍ

Vzduch, krajina a město cizí

mi z duše dým jak modrý mizí,

i chaloupka a lidé v ní,

s potahem oráč, pasák skotu,

zmizely střechy nad spoustami plotů

i malé děti v zeleni.

Já měl je rád.

Jich nedůvěry často nerozborný hrad

mne uvítal,

však než jsem loučil se, byl změněn v květnici,

kde bylo teplo jako v světnici

a kol mne dětský tanec cupital.

Toť lidé osudů, jež mými byly

a téže dávné černozemní síly,

neb z těchže hrobů, jež náš smutek tvoří,

nás tížily studené kameny,

a z těchže růží, nad bratrství prosté

se radost naše popíná a roste,

a cítil jsem, že srdce jejich hoří

i mého srdce ohněm, jeho plameny.