U Domažlic. (I.)

Kmen vyrván hněvnou tučí

zde leží pohroben,

však od kořene pučí

juž synek odnož ven.

Jak statnou otců stráží!

Hle, bujarostí syt

v tlum černých mraků vráží

a roste pod blankyt.

Juž v nebe z vůle Páně

hrd míří temenem,

by na mocné dal skráně

hvězd skvoucí diadem. –

Ó kéž by vlasti k děku,

jak míza v ňadru dřev,

v nás Domažlických reků

též kolovala krev!