U druhého břehu.

Nad snící les, jenž v úvalu se těsná,

noc schýlila se parná, červencová...

Je ticho, chvílí pták jen tiknul ze sna –

a pod křídlo zas útlou hlavu schová.

Jen řeka, která srdcem lesa teče,

z hluboka šumí stromů pod krytem

a vlnky bijou v staré dřevo kleče,

jež z písku tkví na člunu rozbitém.

Jak bílý stín mha na vodách se válí,

a teplou rosou vlhnou kře, i skály,

jež na pobřeží z páry do temna

svá povztyčují bedra tajemná.

Hvozd na březích juž černou stměl se stěnou,

jež hrozivě se v husté mlhy dívá;

z ní řeka jen plá sněžnou svojí pěnou,

a bledým svitem dutá šeří jíva.

V ten oblak dechu, jímž se z lesů kouří –

sem nepronikne zlatá záře hvězd;

a přec v té roušce prosté vnějších bouří

tak útulno, tak sladce snivo jest!

Na břízy staré mech si opřev plece

tich naslouchám, jak šustí olše v řece

a z dálky zvuk jak hučí hřímavý,

kde vlny v hloub se řítí přes splavy.

Dech vánku pohne sotva haluzemi

a ze sna vzruší orosenou snět. –

Tma roste víc, mha níže padá k zemi –

a na řeku juž více nevidět!

Jen zdá se mi, že šplýchot slyším vesla,

an u druhého břehu zaznívá...

V tom – rudá zář tam nad vodou se vznesla,

a růží kol se v mlhách rozplývá!

To rybák starý domů z lovu pluje

si v loďce právě dýmku zapaluje,

by po práci si odpočinul zas.

Zřím v lesku ohně bílý jeho vlas,

v nějž teplý vánek nad vlnami duje,

i tvář – – leč náhle plamen ve mze zhas!