U gotické trosky

Kdes na kopci, jejž nová tráva kryje,

a mezi stromy puklých pupenů

gotická troska, zkřehlá melodie

kdys vroucích modliteb a zbožných snů,

své věže kostru bezhlavou a dutou

se marně snaží hrdě povznésti

nad zeleň, která záplavou svou vzdutou

ji hrozí navždy pohřbít, oplésti

svým větvovím, jež zkvétá, lodyhami,

jež k ní se upínají hlodavé.

Je západ ohnivý. Jak země plamy

to šlehá za kopcem, že děravé

zdi věže mají žhavé oči, tlamu,

jež chrlíc oheň zeje dokořán

a čelistmi, plnými lomikamu,

nemůže zavřít kamenný svůj chřtán.

Tu sešlá kostra obra, že snad vstane,

si myslí ještě v jarním šumotu;

však pozdvihá jen před nebem, jež plane,

skrz naskrz prozářenou nicotu

a opírá ji, vyzáblá a zbitá,

o chrámu loď, jež dosud pod střechou.

Tu netopýr již drobnou kořist chytá

a, výsměch pisklavý, tu vede svou,

prázdnými okny hbitě prohání se

a s novou silou křídly třepotá.

Nic říci nemohou již hnáty lysé,

a dole šumí píseň života.

U dveří chrámových je hlučno právě,

tu rudé víno šenkýř nalévá,

za stolem jedni sedí, druzí v trávě,

a srdci chvěje sladká obleva.

Ke hmyzu, ropuchám a pavučinám

v tu zpustlou díru soudky postavit,

oh, to byl nápad! Sovy prchly jinam,

a zde teď možno při soumraku pít

a hledět na titěrné město dole,

jež zvolna jímá temnota a sen

a pohltí i náměstíčko holé,

že kalných světel pár tu zbude jen.

Vtip ohnivý je, nachové jsou city,

chlad vínem se a pláštěm odvrací,

zpod stromů tma se plíží, šepot skrytý:

u nohou žen tu prosí žebráci.

U dveří chrámových mok teče rudý,

pod stromy vášeň marně nemučí:

tu staří z měšťanské se léčí nudy

a mladí lásku drží v náručí.

Ke stromu hoch svou tiskne krasavici,

a jiný svou zas v trávě objímá.

Smích tlumený a šepot, vzdechy nicí.

Oh, jest jich plna vonná jarní tma!

A poslední svit na dívku-li padne,

když splynulý tě míjí temný pár,

tu odhalí to jeho světlo zrádné

běl nahých prsou a jich plný tvar,

a na ňadrech, jichž nezakrývá šátek,

v tom blyskne zlatý, ironický kříž.

Tak znepokojí srdce divný zmatek

a tělo shýbá sladce prudká tíž

u trosky gotické, jež jako kostra

padlého obra zvolna zarůstá

a neslyší van jarní táhnout zostra

ni polibek, jenž zvoní o ústa.