U HÁLKOVA POMNÍKU.

Zas nové jaro tu, ó, Hálku,

a plné dětské svěžesti,

kam napnu zrak i sluch svůj v dálku,

jak plá to, svítí, šelestí

a zpívá, kvete kolem tebe,

a nad vším pne se modré nebe

i přes domy, i náměstí.

Již trávník svěží usmívá se

a akát mladou zelení,

že sotva zřít lze, v stromů kráse

jak zastřeno je, vězení;

i nemocnice jaro kryje,

jak spustilo by žaluzie

přes hřích a zlo i soužení.

A zase děti hrají v písku,

než slabikář je uková,

a v bílých kapkách vodotrysku

hrá v záři barva duhová,

zas pensisté jdou s vážnou lící

a rozpačitě milující,

tak důvěrně a bez slova.

Kde záhon, macošky se chýlí,

a všude voní zkvetlý bez,

ten červený i modrý, bílý;

kos do trávy se hledat snes’,

a vlašťovky, tak plny křiku,

hned u země a v okamžiku

se tratí někam do nebes.

Vše probudila záře jará,

ať šlehla v poušť či do hrudi,

a ty spíš dál, ó, pěvče jara,

tam, kde ni mráz již nestudí,

a už to jaro – kolikáté,

co umlkly tvé struny zlaté,

a tebe žádné nevzbudí.

A snad je dobře, že spíš tiše

a nevíš, jak ten vděčný svět

na píseň tvou, z níž něha dýše

a věčné jaro, bláto met’,

jak bez citu šláp’ na ty květy,

jež opíjely jeho rety,

jen zmizel zim a mrazů sled.

Však kdybys vstal a viděl zase

to nové jaro, básníku,

ty stromy v květu, pažit v jase,

co přes noc přišlo, ve mžiku,

vím, udeřil bys do strun z kovu

a pěl bys všem i pro ty znovu,

již nejsou hodni slavíků.