U Hankova rovu.

Kruh bronzový má na mohyle,

již stíní čtyři cypříše,

kruh troje ruce svorny v síle

jak věnec nesou do výše.

Sta sporných hlasů, jež sem letí

v poslední lidstva zátiší,

těch stromů rozechvěje sněti,

však ten, kdo spí tu, neslyší.

Je lebka pusta, shnily kosti,

čas mocné svoje slovo řek’,

a bledé červy v sobě hostí

již dávno dílna myšlének.

Jen jedno tuší ještě celé

má mysl v rov ten upjatá:

to srdce jeho vroucí, skvělé,

to srdce jeho ze zlata.

Och lásko, lásko svatá, hrozná

k týrané zemi od věků,

zda hřích to je, že, dřív než pozná,

se kletbou staneš člověku!

Cit jediný jde tvojím směrem,

ať rozum dí: toť zločiny!

a příští doba chladným pérem

je vpíše ve své dějiny.

Tak jiní šli za tvojí záře,

jež v háv je světcův odívá,

ač všelidskosť je dnešní káře

i naše doba střízlivá.

Snad vraždili a bludy seli,

přec hvězdami jsou na nebi,

a paměť jejich národ celý

dnes zvučnou slávou velebí.

Nuž a co tvou, ó mrtvý prachu,

as bylo snahou vznešenou?

Vlast ve královském vidět nachu,

vlast povznešenou, spasenou,

jí minulosti vrátit cenu

zpět z Koniášů popela,

skvost malý, jenž jí patřil k věnu,

zas vtisknouti jí do čela.

Kdo může říc’, že’s chybil cíle?

Kdo může říc’, že’s netrefil?

Hle, národ vzpjal se v nové síle

a novou krev vssál do svých žil.

Zkad nabral jsi té živé vody,

z čích studnic, z čího okova,

toť hádanka, již beze škody

z nás každý v duši pochová.

A komu pravda, čistá věda

dál velí tříbit český lán,

ať čelem v čelo badá, hledá,

jen ten, kdož k práci povolán.

Ať, pravdy kněz, v jí taj se hříží

ne s barevným, však s čistým sklem,

a meče poctivé ať skříží

dle šermu řádným pravidlem.

Však básník vždy tu stane v žase

nad pergameny oněmi,

a z hloubi duše zas a zase

nad svými vzdychne písněmi.

Zrak s blan se jemu smekne maní

a ve vzrušeném moři snův

těch věčných světů na rozhraní

stín hledá velkých poetův.