U HLUBOKÉ ŘEKY.

U hluboké řeky

plátno bělila,

zlatý její prsten

vlna shltila.

Jel na hnědém koni

jinoch jako květ,

oči jako hvězdy

dívaly se v svět.

Viděl pannu bledou,

jak se klonila,

nad tou temnou vodou

ruce lomila.

Jeho chmurný osud

byl to, že ji zřel,

opustil ho Pán Bůh,

kolem ní když jel.

Když jí hleděl v zraky,

točil se s ním svět,

srdce náhle v prsou

začalo se chvět.

„Divukrásný ptáku,“

šeptal jeho ret,

„hnízdo tvé v mé hrudi,

zanech v blankyt let!“

Řekla: „Vylov z tůně

prsten, bude tvůj,

a s ním moje srdce,

sladký druže můj!“

„Divoká je řeka,“

pravil, „utonu!

Pohřeb beze kněze

bude, bez zvonů!

A já bych radš v sadě

dřímati tvém chtěl,

abych nad svou hlavou

routy, lilje měl.

Slyšel bych tvé kroky

dole pod zemí,

kdybys o mně snila

mezi růžemi.“

„Utoneš-li,“ řekla,

„dole blaze je,

skleněná jak hora

tůň tě ukreje.

Věčnou hude píseň

valný řeky šum,

v noci stesk ukrátí

skočných bludic tlum.“

Pohled v její zraky –

jaký plál v nich čar!

Hluboké jak vody

lákaly jej v zmar.

Lákaly jej mocně,

s koně seskočil,

a vír divých proudů

hned jím zatočil.

Chopil ho a shltil,

marný zápas byl,

utonul a na dně

ruce v písek ryl.

Jasných očí hvězdy

do tmy zapadly,

smědé růže lící

v sinost povadly.

Vzrostla bledá třtina,

větrem šeptala,

a na břehu matka

stará plakala.

Řekla: „Znám ty vzdechy,

co z té třtiny jdou,

lká to mého syna

duše nad vodou!“