U hřbitovní lípy.

U lípy na hřbitově

na vyvýšeném rově

jsem cestou znaven sed’,

a nade mnou kryt snětí

pro vzaté z hnízda děti

zle zpěvný pták si ved’.

Ó pěvče, hleď, mne baví

tvůj nářek usedavý

a množí ňader cit;

duch jásá – truchlí – pláče,

ach, přál bych si, mé ptáče,

jak ty vše, vyslovit.

Plač – pěj, jsem egoista

a nehnu se ti s místa,

tvůj pokud nářek zní,

a pokud nevyzpívá

ta duše tvoje snivá

své žaly poslední.

Co v srdce hrot ti vráží,

to těší mne a blaží –

ač teskně při tom sním –

a vše, co tebe tísní,

jest pro mne krásnou písní;

ó, jak ti závidím! –

U hřbitovní lípy.

Tak v celém světě bývá;

jeť šťastným jmín, kdo zpívá,

leč to, čím vzplanul cit,

co v srdci v popel lehlo,

co slzu v rubín zžehlo,

kdo to můž’ ocenit?