U HŘBITOVNÍ ZDI.

Nad zídku hřbitova se ukláním,

dvou světů jak by byla rozhraním,

před zídkou udupaný pažit leží

a za ní vlhký, travnatý kout svěží.

Před zídkou život – za ní smrti sen.

Jak zázrakem tu poměr obrácen,

zde poušť pod živých kroků ruchem kyne,

tam v mrtvých tiši jaké loubí stinné!

I myslím, strom co na mne květy třás,

to hrobu taj, že dýchá žitím zas,

a jako z hrobu chlad tam stín a tráva:

tak z bolesti a ztrát nám úkoj vstává.

A cítím jak ten, kdo zná tíží pout,

jak v srdci drahý taký vlhký kout,

čím víc tam hrobů, víc tam květů kývá,

vždy cos tam šepce a vždy cos tam zpívá.