U hřbitovního světýlka.

Ty duchu rovnosti! – Zde tobě sídla

a svorné stany osud lidstva staví;

zde rozpni do kola svá šedá křídla

a zpěv tvůj zavzniž mezi hroby lkavý.

Hle, obec mrtvých! Dávné děti tvoje,

jež s jediným jsi poslal údělem

v labyrint světa, aby z toho boje,

jejž svedou v mžiku žití nad tělem,

vítězi vyšli v triumfu svých činů!

A kolik jich tu dříme v země klínu,

jimž tento úděl snem byl plným lesku

i záře čarovné a nadějí,

jimž z rozběhů a vzdušných ideí

jen něco pláče zůstalo a stesku?

Jen mrtvá z bojů titanských jsou těla,

a krev, jež druhdy vášní rozkypěla,

teď ustydlá se řadí kolem hnátů –

kde skutek lidský, hodný poëmatu?...