U HROBU.

Těch květů dám ti plnou hrsť,

jichž vůně dráždila tvůj cit,

– snad odmítneš – máš černou prsť,

jsa vůně světa hořkých syt.

Jsem přítel tvůj, ač oči jas

těch snivých neplá jasně juž,

ač dlouhý juž uplynul čas

a ze mne stal se dobou muž.

Mám portrét tvůj teď památkou,

jen večer dobu na krátkou

na něm se zastkví slunka nach.