U hrobu Adelíny.

Tedy předc to pravda černá?

Tedy předce musím lkát? –

Lkáti musí duše věrná,

Želu se za kořist dát.

Krásko! – Tebe není více –

A já předce musím žít,

Musím lkát – a bledé líce

Není volno slze zmýt.

Těchy té mně přáno není;

Vyschlo žídlo slzí mých. –

Jaké jest mé provinění,

Lkát že musím zbaven jich?

Odpusť Bože! – Hřích snad byly

City srdce čistého? –

Hřích! – Neb oheň ve mě vlily,

An mne zžírá živého.

Slunce bytnosti mé bylo

Oko modrojasné Tvé;

Co se temností zakrylo,

Tma v mých ňadrech černá je;

Trpká číše mého žití

Rtoma tvýma osladla;

Nelze mi z ní více píti,

Jich co krása uvadla. –

Proč, když vadl květ Tvých lící,

Nemohl jsem u Tě být?

Snadbych duši prchající

Byl moh’ ještě zastavit;

Neb bych byl svou duši klásti

Dechnutím moh’ v tělo Tvé,

A pak umřít – ó té slasti –

Oplakán od Krásky své. –

Spí, až jitro Tebe zbudí,

Adelíno, stkvělejší!

Tam Tě, po níž hoch Tvůj trudí,

Spatřím vlasti v krásnější.

Že nemohu na Tvém hrobě

Kvítí slzou zalívat!

Než i s uvadlými sobě

Chci svá ňadra zdobívat.

Když Selénu v noci temné

Na Tvém rovci pozdravím,

A tam vání tichojemné

V listech květin uslyším

Jako znění Eolíny:

Kvapem zjasním oči své –

Neb vím, že mé Adelíny

Duch u mne na blízku je!

Bůh nás dlouho nerozdvojí,

Když se za mne přimluvíš;

Tam nás spolu věčně spojí –

Kde Ty Jeho tvářnost zříš.

Co? – Z mých očí slza kane? –

Nehněvá se Bůh na mne.

Díka věčná Tobě, Pane!

Seslals těchu duši mé.

Spí, až Adelíno zbudí

Tebe jitro stkvělejší;

Tam Tě, po níž hoch Tvůj trudí,

Spatřím vlasti v krásnější.

Nyní mohu na Tvém hrobě

Kvítí slzou zalívat –

Každý den teď ňadra sobě

Nimi budu krášlívat.