U hrobu dítěte.

Na hřbitov mne procházka má vedla.

Malé dítko pohřbívali právě;

nad růvkem jsem stanul a v mé hlavě

myšlének se divných pásma předla...

Čím to dítko mohlo býti světu?

Duchem snad, jenž v taje všecky vidí,

velikánem, dobrodincem lidí –

a zlá smrť je skosí právě v květu!

Či by z něho padouch byl, jenž drtí

nejsvětější svého lidu práva,

svoji vlasť jenž bídně zaprodává? –

Snad že dobře mířila jsi, smrti! –

Rakvička již uložena v hrobě,

pásmo myšlének pláč lidí ruší;

jediná jen prochvívá mou duši:

Jak jsi šťastno, nevinné ty robě!