U HROBU FORTUNÁTA DURYCHA

Tu, kdež stinné luhy obvlažuje

rychlotoká z hory Jizera,

tu tvůj popel v míru souseduje

s starobylým rumem kláštera.

Tu tě ctnostmi výtečného muže

prudká střela smrti zkvapila;

tady tebe v chladné zemi lůže

před pohromou světa ukryla.

Bydla tvého ni to krátkověké

nevytejká kříže znamení,

aniž se tu citelnosti měkké

dočíst jména v tvrdém kameni.

Jenom sedmikrásy bejlí nuzné

obročně se v drnu zmladívá:

jenom zápach fialy tu různé

vlažný zefír v jaře zavírá.

O půl noci při ouplné luně,

an vše mlkne v trudu hrobovém,

oupěnlivě doupnák v hnízdě stůně

pod zeleným jívy okovem.

Často tvého porostlého rovu

míjí rakev k pohřbu nesená:

málokdy však pro smrt Durychovu

jedna slza padne roněná!

Milá choti srdce polovicí

pláčem nepostíhá za tebou;

ani sirotci jsou kvílející

hnáni k hrobu otce potřebou.

Ač by nezaplakal k vůli tobě

nikdo z spoluvěkých měšťanů,

nechť já, politostiv na tvém hrobě,

věčný ctitel tebe zůstanu.

Navštěvuje toto místo svaté

pojmu z cesty kdesi mládence,

aby znal, kde zbytky s světa sňaté

leží Turnovana vlastence.

Pak mu svrchu nenapsanou řeknu

pověst zásluh tvých a hodností,

těmi slovy v čilé srdce vteknu

trn mu zámutku a žalosti.

Z oné poodlehlé Stebně stráně,

kde se svíjí stezka k oupadu,

chudou sroubil šedý sluha Páně

múzám svým i sobě ohradu.

Na úsvitě zasvěcoval chůzi

Bohu ku líbezné oběti;

ostatkem dne sdílely se múzy,

zvyklé ducha jeho kájeti.

Pro vlast síly stále namáhaje

prožil mladý věk i starobu,

v katrč nesl z cizotiny kraje

práce půlstoletou zásobu.

Posléz zmrákaly se v strasti hejně

jeho pouti zdejší končiny,

kteréž obkličují jednostejně

sídlo knížat jako chudiny.

Již ho není! – již ho k zemským dětem

podlý život více nevije:

ontě získal, rozloučiv se s světem;

pro ztrátu jen truchlí Slávie.