U HROBU FRÉDÉRICA MISTRALA V MAILLANE.

Na hřbitovu své vsi, po dnů všech sklonu,

v své Provenci, v tom vína, oliv, rolí kraji,

ty dále sníš svůj sen... tam v pavilonu,

v němž lůžko máš, den celý cikády ti hrají,

za žní sem vane píseň ženců z polí,

od prahu statků slyšíš hovor, smích

večerních besed, vše, co těší, bolí,

co tvoří svět tvých lidí vesnických.

To není rov – toť poesie bílý chrám,

na křesle z mramoru kde božská kněžna,

trouvérů Musa, vévodila lásky hrám...

Rod vymřel poetů... jen ruka něžná

těch, kteří vzpomenou dnů slunných dob,

zde vavřín položí na pěvcův hrob.

Nad rovem hoří slunce Provence,

jíž pěl jsi dávné legendy a romance,

a smaragd sladkých rév u prašných zraje cest,

za nocí modrých září myriady hvězd;

jak před věky tu nebem luna pluje,

jak před věky tu chladný mistral duje,

v let vodopádu, jenž se věčně řítí,

tu pastevské a selské kvete žití.

A tak to půjde proudem dnův a roků...

Leč kdys ten hřbitov zmizí ve dnů toku

a pokryt bude pískem zapomnění;

snad převalí se přes něj válek zloby

a střelba děl tu rozmetá vše hroby,

snad rody příští sídlo mrtvých změní,

za tisíc let snad vzejde tady den,

kdy bájí bude jen básníkův sen.

A vzejde čas, kdy cizí, scvrklý profesor

hrob objeví zas... v nápis upne skel svých zor,

a jako kdys vzkříšené sochy Říma,

tak přesně ohmatá rukama svýma

ten Lásky pavilon, těch sloupův ozdobu,

sloh moudře popíše, hlav dívčích podobu

a vzpomene na sarkofágy vznešené

u města Arles... dílo složí učené

o hrobě, překrásná v němž Paní leží –

a o tom díle světem chvála běží...

Proud roků neúprosných dále vane,

nad Provencí kruh slunce žhavě plane,

na louce modrých nocí hvězdy svítí

a srdce snědých děv se láskou nítí

dnes jako před tisícem zašlých roků...

A vlády mění se v dní pestrém toku

se svými programy a voleb systémy...

Jen Vesna táž jde bez změny v ty kraje

s náručí plnou květů, s ptáků písněmi...

A jako dřív tu réva Páně zraje.