U HROBU GEROVA.

Nad starým kostelem už zvony mlčí chvíli,

stín jako pavučí se napjal na pilíře,

v šeptání modliteb, jež v ohlasech tu zbyly,

zvuk našich kroků vpad, pod věčné světlo míře.

V románském souzvuku svou gotikou se šíře

ční starý náhrobek, hrozivý, vážný, němý;

kdo spí tu, slavný byl, meč, plášť i světlo víře...

Kdo spí tu, proklet byl, než našel klid v té zemi.

A jako v daleku když vítr v pláních kvílí,

cos chladem zaválo sem zvenčí od předhoří.

My náhle bázlivi jsme k světlu ustoupili...

Den letní skonává a slunce haluzemi

na věžích kamenných posledním žárem hoří.

A v parách krvavých ční chrám nad horské lemy.